Nikdy mi čtení nešlo !!!

Bože, to bylo tak děsné čím jsem si musela projít. Dnes je mi 35 let a dodnes to mám v živé paměti. Začalo to nástupem do školy. První nezdary byly odměněny pohlavky, křikem a nekonečným vtloukáním vědomostí do hlavy. Matka byla, nebo snad chtěla být cílavědomá a mě dotlačit tam, kam její přadstavy o mé budoucnosti sahaly. Asi ve třetí třídě jsem se dostala do ped. psych. poradny, kde mi diagnostikovali dislexii. Bylo to černé na bílém. K mé velké snůle to ovšem pro nikoho nic neznamenalo. Měla jsem prostě smůlu.Nejhorší zážitky jsou ze čtvrté třídy. Byla to učitelka, která mě nutila číst nahlas před celou třídou a děsila ostntní děti tím, že když budou doma málo číst, tak dopadnou jako já.Postupem času jsem se naučila žít s vědomím, že jsem prostě hloupá /chci dodat, že jsem doma poslouchala denně jak jsem nemožná, blbá a že ze mě nic kloudného nebude/. Jsem ráda, že už to je za mnou.
Asi před dvěma lety jsem se dostala s mojí dcerou ke skvělé psycholožce, kde jsem měla možnost jí povyprávět o mém problému zvaném DISlexie, rozebraly jsme to do detailu, nakonec padnul návrh, ža mi udělá IQ test. Šla jsem do toho stím, že to bude hrůza!!! POZOR, nebyla. K mému překvapení jsem měla výsledky lehce nadprůměrné.Takové zjištění po více nž třiceti letech je dobré, ale mělo to přijí asi tak o dvacet let dříve!!!! /Jo to celken podstatné jsem málem nenapsala, vypadá to že dcera je DISkalkulik, nevím co to bude obnášet, ale nikdy nedopustím, aby jí to položilo na lopatky.
PS:prosím nepište, kde v jakém slově jsm udělala chibi je mi to stejně jedno!!!