odstěhuj se

Docela chápu tvoje pocity. Já se od rodičů odstěhovala v 19ti. Naši jsou fajn, ale prostě už doma panovala ponorka. Pocit že jsem stále hlídána, že nic nemůže být po mém, že dřív to bylo hezčí... Stejně jako tebe mě mrzelo, že naši neocení to že nepiju, nekouřím.
Když jsem oznámila, že odcházím bydlet s partou kamarádů byla to pro ně rána. Přítele jsem neměla, tak to asi vůbec nechápali. Naštěstí se zachovali velmi velkoryse: do našeho holobytu mi dovolili odvézt část nábytku z dětského pokoje, přidali pár kusů nejzákladnějšího nádobí a každý měsíc mi přispívali na jídlo, drogerii a pod. stejnou částkou jako kdybych byla doma (tzn. sečetli tyto výdaje celé rodiny a mě dali pětinu)+ na tramvajenku. Vydělat si an nájem byla moje starost, nejdřív to trochu drhlo, ale brigády šly i při VŠ zvládnout.
Naše vztahy se po počátečním zmatku ohromně vylepšily - odpadly třecí plochy. Já jsem chodila jednou nebo dvakrát za týden se ukázat, popovídali jsme si. Doma jsem si hospodařila po svém.
Když spolubydlení po osmi měsících náhle skončilo (rozhádali jsme se), nechali mě u sebe zase bydlet (a doufali že tam už zůstanu). Jenže to už se nedalo, do dvou měsíclů jsem měla nové bydlení (v garáži ;-) a domů jsem se už nevrátila.
Teď mě naši berou jako rovnoceného partnera, hodně si navzájem pomáháme. Podobně jsem to viděla i u své mladší sestry (která nemá tak výbušnou povahu jako já).
Ty máš situaci o to horší, že jsi zatím na SŠ. Můžeš mít oporu v přítelově rodině ale zároveň na ní můžou tvoji rodiče žárlit.