Re: Ohled k vozíčkářům

Miky, honey, Aido a Červánku, nač všechny ty spekulace...já jen napsala, jak bych se v Danielině situaci snažila chovat já, jak bych v té těžké situaci nalezla své štěstí. Myslela jsem si totiž, že bych tím třeba Daniele hodila nitku k cestičce, po který by se jí líp kráčelo. Vůbec nejsem na ni nažhavená a kdovíco to tady píšete, chci jí v duchu upřímně pomoct a dodat motivaci a ne jen plácat slovy jako "já tě tak obdivuju, ale brrrrr honem domu a ať se mi tohle nestane!". Pokud bych musela prožít podobnou situaci, hledala bych síly především v sobě a nechtěla bych, aby okolí pocítilo moji situaci. Ta situace by byla určena mně k prožití a ne aby si to prožila naše společnost :-). Tak bych to vnímala. Ale to je vývoj. Také jsem si Danielinými stavy nažhavenosti na okolí prošla. Jelikož se mi to neosvědčilo, došla jsem k závěru, že nejlepší je ale něco žádat jenom po sobě, až do úplného padnutí.

Daniele nepomůžete kecáním a jejím uctíváním, když současně máte z její situace strach. Daniele pomůžete tím, když se s ní budete učit nemít strach z nemoci a postižení. Nejde o to, jestli máte postižené dítě nebo nemáte, jde o to, jestli jste schopné v duchu přejít na druhý břeh, na její břeh. Ona je na druhém břehu, snažím se k ní dostat a ne jen volat z prvního s očima plnýma strachu. Toto fórum není připraveno na moje vývody, protože Vy berete jako bernou minci "hele máš takto postižené dítě, nemáš, tak nekecej"

Ale Daniela také není připravená na moje vývody, tak vidíte, jsem poučena a příště napíšu jen tomu, kdo mne vyzve. Danielo a Vám se hluboce omlouvám, pokud si nemáme co říci. Myslela jsem to dobře a přecenila jsem své schopnosti.