Nemyslet nejde, jedině nemít hlavu

Moje kamarádka se taky dlouho snažila o mimčo, nakonec ji poslali na reprodukční kliniku. Vyšetření, laparoskopie, spermiogram partnera, léky a zase léky, překonání hrůzy z vlastnoručho píchání si injekcí, sledování hodin, další narkóza, čekání na embrya, transfer, kupování těhotenských testů a čekání....
Opravdu si myslíte, že při tom všem si člověk může zakázat na "to" nemyslet? Ten, kdo si tím neprošel si asi myslí, že ano.
Přirozenému otěhotnění se zadaří teprve až člověk prohraje vnitřní boj se svým tělem, až se smíří s tím, že děti nejsou všechno. Ale tomu všemu předchází koktejl zoufalství, zklamání, pocitu, že jsem k ničemu, čekání a zase zklamání...a člověk to snažení pak vzdává jen z pudu vlastní sebezáchovy. Tak to prostě je.