Taky jsem si to nedávno připomněla

Dřív jsem se na dceru zlobila, že je neprůbojná, není vůdčí typ, nemá spoustu kamarádek , nelítá s děckama stejně jako ostatní, nejde si sama koupit zmrzlinu, bojí se jet rychleji na bruslích, kole, lyžích ... A pak mi najednou došlo, že jsem byla úplně stejná. Nějak jsem si vzpomněla, jak jsem se bála na lyžích, sáňkách, jak jsem donesla poznámku "nebaví se spolužáky". Chtěla jsem samozřejmě, aby byla jiná, když byla menší, tak to tak vypadalo, ale teď to vypadá, že bude po mně. Ale ještě k tomu po někomu zdědila hubatost ). Já bývala zakřiknutá vždy a všude. Musím přiznat, že mě to zhruba v osmnácti nějak přešlo, ani nevím proč. Od té doby, co jsem si to uvědomila, jsem klidnější a už mi ty věci tak nevadí, i když bych jí samozřejmě přála to, aby byla oblíbená, měla spoustu kamarádů a moc a moc odvahy.