Re: O špičce ledovce

Ja vim, prace s postizenymi a starymi lidmy je jedna z nejtezsich , uz proto ze jsou sice na mentalni urovni deti a nekteri z nich nejsou rekneme zrovna nejroztomilejsi. Ale ukazuje to kolik je v nasi spolecnosti lidskosti, protoze spolecnost neni hodnocena podle toho kam to dotahla v technice, a umeni, ale podle toho jak se umi postarat o sve nejohrozenejsi a nejslabsi cleny. Ono se to da, jsou docela pekne priklady ze Skandinavskych statu, kde sice neni vse bezchybne, ale pece o postizene je na vysoke urovni. Mluvi se o tom, ze se vice otevre prostor dobrovolnikum, treba i lidem, kteri prisli o praci nebo jsou v castecnem duchodu a praci nenajdou, protoze jsou casto nemocni atd...Ted jsem byla na hematooonkologickem oddeleni, kde byl tento projekt popisovan jako vstup dobrovolniku, zvlast k tezce nemocnym, jako spolecnici, doprovod na kratke prochazky atd. S onkologicky nemocnymi je to ( ackoliv tomu bude malokdo verit) o mnoho snazsi nez s nekterymi starymi nebo psychicky postizenymi lidmi. Je treba si uvedomit, ze stari a psychicky nemocni lide to nedelaji schvalne, ze nektere nemoci samy o sobe delaji lidi neprijemnymi a pro okoli obtiznymi. Treba ruzne druhy demenci zpusobiji, ze postizeny je vydeseny, a dezorientovany a brani se vztekem a casto az nenavisti k okoli, je obtizne odpovidat na neustale stejne otazky atd. Neco bychom se mohli naucit od radovych sester, ktere maji na starosti prave stare a tezce postizene. Jeste neco, v zadne pripade nedelam rovnitko mezi stary, nebo psychicky tezce nemocny, ci dusevne postizeny a neprijemny nebo obtizni. Ale ti, kdo maji zkusenosti treba s Alzhaimerovou demenci vedi, ze pece o takto postizene pribuzne je nesmirne tezka a vycerpavajici...Doporucuji pro ilustraci knihu Nizozemskeho autora: J.Bernleta: "Zatemneni mozku", pro ty jejichz pribuzni jsou postizeni demenci, v teto knize jsou dokonce zpracovany pocatecni pocity samotneho pacienta i lidi, kteri ho osetrovali. Je to kniha, ktera vam umozni pozorovat jeho ocima menici se svet, nelogicky nepratelsky, pokusy o obranu vztek, neustale zapominani a rozklad domova, nepochopitelnost v chovani nejblizsich lidi... a postupne vyrazeni ze spolecnosti...Asi nejhorsi z toho je, ze clovek postizeny demenci si cast z toho, co ho postihlo chvilemi uvedomuje, ty svetle okamziky, ktere dodavaji nadeji jemu i okoli a o to je pak horsi navrat do zmateneho a rozpadajiciho vnimani...

Jedna z nejcenejsich a nejsmutnejsich knih, kterou jsem cetla, ktera mi ale umoznila pochopit a najit trochu vic trpelivosti s jednim pribuznym...a asi nejen s nim.