Tak to mám tedy štěstí...

Partner mě opustil ve třetím měsíci těhotenství. Musím dodat, že neplánovaného po krátkém vztahu. Dost mě to vzalo, i když jsem pochybovala o jeho morálních kvalitách, očekávala jsem , že se minimálně kvůli dítěti pokusíme vytvořit smysluplný vztah. Vyřešil to touhle větou: "Už bych tě nejraději nikdy neviděl."
Když bylo Barče půl roku, seznámila jsem se se svým současným manželem (je to už šest let). Barča neměla jednoduchou povahu, ledacos podělila po svém biologickém otci. Vysokou inteligenci a neobratnost v sociální oblasti, stálo nás to dost nervů, byly doby, kdy nás tloukla. Můj muž ji přesto miloval. Dokázal jí tolerovat víc než já, byl to on, ke komu se víc upnula.
Pak se narodila druhá holčička. Usměvavé sluníčko. A přesto - necítím žádný rozdíl v jeho přístupu k oběma dcerám. Je skvělý otec.
A jeho máma nesmírně obětavá babička. Pro obě holky stejně. Až dojemný byl ze začátku byl její strach, abych si náhodou nemyslela, že bude upřednostňovat tu mladší. A že by k tomu byly důvody nejen genetické
Vážím si toho, že jsme měly takové štěstí.
Aby ale nebylo vše ideální, přihlásil se opět biologický otec. Vzpomněl si po šesti letech na dítě. A soudy? Zatím to vypadá, že se budou vídat jednou za 14 dní na psychiatrii. Znaleckými posudky se prokázalo, že otec je schizoid, labilní osobnost atd. Což znamená, že my ostatní, normální, mu musíme pomáhat navázat vztah s dcerou. Jaký to má smysl pro dceru - to neví nikdo. Přiznám se, že je to hrůza. Soudy, advokáti, obsílky, výslechy... Všechno to se mnou můj muž prožívá, o dceru se bojí stejně (nebo asi ještě víc) než já. A k tomu platí všechny výdaje s tím spojené. Nikdy nic není ideální. Každý tu máme své draky. Ale ten hlavní boj svádíme každý sám se sebou.
Vlastně jsem podobný příběh zažila i na vlastní kůži. Žila jsem s přítelem, jeho chlapečka jsme měli ve střídavé péči. Byl to takovej usměvavej, neposlušněj kozlík. Hrozně jsem ho milovala. V mém vesmíru po něm zůstala velká díra. Často na něho myslím, ale po třech letech vztahu, který skočil, jsem neměla odvahu se pokusit vztah s mrňousem (tehdy mu bylo šest) nějak udržovat. Uravalo by mi to srdce. A tak si jednou za čas u kávy nechávám od svého bývalého přítele povyprávět o mém "prvním dítěti", co už je mu dneska 14.
A největší odměna? V první třídě mi poprosil, abych mu dala svojí fotku. Ptala jsem se, na co ji potřebuje. A on mi odpověděl, že si má každý donést fotku svého nejlepšího kamaráda.
Doteď mi to hladí po duši.
Asi vždycky záleží na tom, za jakých okolností a jaký lidé se sejdou. Myslím, že srdce každého je dost široké na to, aby přijal i dítě, které není jeho. Stojí to zato. A je to jediná smysluplná cesta.