Naše zkušenosti

První dceru jsme adoptovali, nic jsme netajili, ale ani jsme nic tajit nemohli, bylo jí tehdy 5 let,takže jsme ani nic moc vysvětlovat nemuseli.

V šesti šla do první třídy, učitelky i ředitelka o tom věděli a myslím, že se k tomu postavili dobře. Učitelka nám řekla, že kdyby něco (myšleno kdyby děti byly třeba zlé), tak zasáhne, ale naštěstí máme průbojné dítě, které si ten jeden jediný konflikt se spolužákem už v té době vyřešilo samo (naštěstí bez násilí)

I přesto, že učitelka věděla o adopci, hned první týden jí naše dcerka trošku šokovala, že ani nevěděla, jak má reagovat. Každé dítě se mělo představit a říct něco o rodičích a naše dítě proneslo - první maminka se jmenovala Dana a je v hrobečku, druhá maminka se jmenuje Bára a je v práci, první tatínek se jmenuje Carlos a je bůh ví kde, druhý tatínek je David a je v práci

Na učitelky (na ŽS i gymnáziu)si tedy nemůžu stěžovat. Na přístup psychologů si naopak stěžovat můžu a snad i musím. V době, kdy jsme jí adoptovali (doba dávno minulá), psychologové nic neřešili, nic neporadili, dítě nám předali s očkovacím průkazem a dělejte, jak umíte. Po letech se situace naprosto obrátila. Dcera v třeťáku na gymplu, psycholožka zjistila, že je adoptovaná a začala z toho dělat tragédii. Ihned si ji zavolala do kanceláře a začala jí říkat, ať se jí svěří, vypláče, že spolu najdou cestu, jak se s tím vyrovnat. Dcera na ní koukala jak na blázna, snažila se jí vysvětlit, že s tím vyrovnaná je a nemá co řešit. Psycholožka jí otravovala ještě týden s tím, že nemůže být v pořádku, nemůže s tím být vyrovnaná - vždyť je přeci adoptovaná!!! Nakonec jsem šla s dcerou za ředitelkou, aby jí už paní školní psycholožka přestala otravovat. Dost mě to šokovalo, neměla by naopak psycholožka být třeba ráda, že dítě (vlastně v té době téměř dospělý člověk)se tím, že je adopotovaná netrápí?
Zkrátka přístup psychologů v oblasti adopce mi připadá (nejen z vlastní zkušenosti)ode zdi ke zdi - nejdřív se neřeší nic a pak se zase řeší i to, kde problém není:-(