Re: Taky jsem byla ta "netolerantní" matka

Mně nevadila práce, nevadí mi dodneska. Mně vadila práce ZBYTEČNÁ. Mně třeba vadilo, že jsme měli pračku, ale prát se muselo v neckách na valše, protože jen tak je prádlo řádně vyprané. Vymáchat prádlo v řece - proč ne, když je léto. Ale v zimě, když je sníh? A prát prádlo pro 8 lidí v neckách na valše a pak s ním na řeu v zimě - fajn, dámy, dělaly byste to i dneska? Válka už nebyla, ale my žili jak v pol. 19. století. V r. 1975 už měl pračku každý, jen my v ní neprali. On ten skanzen nevadil jen mně, byli jsme 4 děti a kolem 17 let věku jsme začali doma reorganizovat. Já jsem ze sirotčího důchodu koupila pračku novou, dodneška si pamatuju, že to byl druhý model automtické pračky, co se objevil na trhu. Prala přes 20 let, než se rozbila. Ostatní koupili jiné věci.
Nebo mi vadilo, že sice máme doma hadici na zalévání (a vodu z vlastní studny, takže to fakt nebylo o šetření), ale zalévali jsme konví. No jo, než se roztáhne ta hadice... Jenže pak je to rychleji a bez dřiny.
Nevadilo mi zavařování, sklizeň kdečeho, další domácí práce. Ale vadilo mi, že na prostěradle leží další povlak, sice se už dávno rozpadající a stopadesátkrát přešitý záplatami, protože aby se prostěradlo neopotilo. Na polštáři totéž. Tak se prostě vykoupu nebo vysprchuju, když jsem zpocená nebo špinavá, ne že budu spát v hadrech, které se taky jednou za čas musely vyprat (a tu tíhu bych vám nepřála, to se ani nedalo v ruce vyždímat). Těch řečí, když jsme to vyházeli! A ejhle, nic se nestalo, najednou to šlo se vysprchovat a umýt. Byly i další věci. Já jsem tam pak moc nebyla, byla jsem na studiích na koleji, ale bratránek se mi svěřoval, že si do našeho skanzenu nemůže ani pozvat dívku, co s ní chodí, aby se mu nesmála. Na tom jsme byli všichni obdobně.
No, a dneska tvrdí dcera mně, že máme doma podobný skanzen, že vývoj šel dopředu. A to jsem měla dojem, že patřím k matkám vcelku modernějším a pokrokovějším.

Já to beru tak, že každá z nás se snaží předat dětem co může nejlepšího. Někdy se to povede, někdy ne. Někdo má jednu představu, jiný zase jinou. Pokud se podaří vychovat slušné a rozumné lidi, je to jen dobře. Jde o to, najít míru, kdy děti přestávají být dětmi a stávají se z nich partneři. Najít míru, kdy si myslíme, že jsme jim dali dostatečný základ a teď už je to na nich.

PS: s dcerou máme vztah dobrý. Ona nestuduje druhou VŠ jako 5-letou, ale dálkově a na 2 roky, rok už má za sebou. Končit bude ve 27 letech, což není nijak pozdě. Můžu jí jen držet palce, aby jí to dobře dopadlo.