Je to jen o jedné skupině žen a mužů

Myslím, že román mluví jen o jedné skupině lidí. Obecně mám Viewegha ráda, ale např. žena - typ z tohoto jeho románu se nedá brát jako dnešní "standard". On popisuje ženu, která má za muže natolik úspěšného muže (finančně), že nikdy nemusí jít do práce. Je zajištěná, ale chce se emancipovat a tak, protože má vše a její peníze nejsou potřeba, tak se vrhá na různé své aktivity, které má čas i vést do extrému. Na jednu stranu je emancipovaná, ale ve skutečnosti (podle mne vůbec), protože je de-facto zcela závislá na penězích svého muže, který živí jí, děti, financuje jí koníčky, zábavu, různé projekty. Ničemu z toho by se nemohla bez jeho peněz nikdy věnovat natolik, jak se tomu věnuje, protože on jí financuje...Pokud má muž doma takovouto ženu, tak si myslím, že má i právo si myslet, že by se občas mohla věnovat i jemu a projevit alespoň částečně zájem a starost o jeho osobu, když už je ten, kdo to finančně celý táhne. Nicméně ve chvíli, kdy ona dotyčná odejde do práce už je to všechno úplně o něčem jiném a po pravdě si myslím, že i panu Vieweghovi by spousta starostí s tím, že si ho nikdo jakoby "neváží" za jeho zásluhy domy, odpadla. Myslím, že si můžu dovolit tohle říkat, neboť takhle nějak jsem coby žena fungovala po dobu své mateřské. Muž to v poho utáhl, já jsem si přivydělávala jen pro zábavu, pak jsem zjistila, že vlastně i s těmi 2mi dětmi můžu realizovat spoustu z věcí, na které jsem při práci neměla čas. On byl ochoten to finančně táhnout, takže jsem si uskutečnila několik svých "snů" a vzpomínám na to období se značnou dávkou nostalgie . Bylo to krásné a myslím, že v době, kdy jsou děti malé a rodina není skutečně závislá na ženině platu, že to i má svůj význam a smysl, že žena je s dětmi doma, manžel je živí a ona si přitom, pokud to jde dělá radost svými "zálibami", aby se jenom doma nezbláznila. V určité chvíli jsem ale měla pocit, že je trochu nefér vůči mému muži, abych si já při dětech pěstovala své "hobby" zatímco on si nic z toho neuskuteční, protože za sebou má celou rodinu,kterou je potřeba finančně mimo jiné obstarat. Vrátila jsem se do práce, najednou koníčků ubylo, zato mám pěkný pocit z finanční nezávislosti, vím, že bych dnes uživila v případě nutnosti svou rodinu i sama a není to špatný pocit, vím, že manželovi se klidněji žije, protože není na vydělávání sám, děti jsou rády, že jsou taky někdy beze mě, a koníček mi zůstal jenom ten, na kterém mi opravdu záleží a kupodivu to prospělo všem (návrat do práce), neboť žiju v realitě a mám si se svým mužem celkem co říct, nejen proto,že děláme ve stejném oboru, ale i proto, že už si nežiju jenom ten svůj "snový život mimo skutečný svět". Je to fajn, každé ženě takové období přeju, ale myslím, že je to špatně a myslím, že pan Viewegh neví, že i takové ženy a rodiny a muži jsou. Většina žen z mého okolí se normálně po mateřské vrátila do práce a tudíž se jich "emancipace typu žen z jeho posledního románu" tak nějak netýká. Jsou nuceny být emancipované doopravdy, ne jen za "něčí" peníze. To je jenom jako, i když možná fajn. Není to ale všeobecný rys.