Můj příběh

Ahoj holky,moc Vás zdravím a ráda bych napsala co potkalo nás. Jelikož jsem jedináček a rodiče se mě brzy rozvedli, je mě od dětství tak nějak na světě smutno. Ale jinak veselá kopa, když na to přijde jsem, akorát v mém životě nebylo moc důvodů se smát. Představa, že budu mít jednou tři děti mě vždycky na tváři úsměv vytvořila. Jak moje děti budou mít hodnou maminku a tatínka a jak na světě nebudou sami, ale jeden pro druhého atd.atd. Vše, co mě osud nedopřál.(nevlastní sourozence mě osud přivál, ale to není nikdy ono). Trochu to zrychlím, ve dvaceti svatba. Ze zdravotních důvodů jsem 2 roky nesměla otěhotnět, za dva roky jsem zjistila, že můj manžel má jinou a rozvedli jsme se. Těžce jsem to obrečela a nemohla se vzpamatovat. Nakonec jsem si našla nového partnera (tentokrát při mě andělíček stál). Nádherný vztah, ale děti jsem hned nechtěla, přeci jenom rozvod mě stále děsil. Po dvou letech náš vztah byl jako na začátku, vzali jsme se a začali těšit na miminko. Opět zrychlím, 3 roky a nic, jen beznaděj, pláč, otázky proč zrovna my. Tenkrát byla centra jen v Praze, umělé oplodnění bylo na začátku. Lidé o tom prakticky nic nevěděli, nikde se nic nepsalo a vše tak nějak bylo tabu. Po vyšetřeních jsme byli odesláni do Prahy do centra. Cesty 150km, 4 pokusy během 3 let, hospitalizace v nemocnici po hyperstimulačnímu syndromu. Jednou byl pokus úspěšný a nakonec zamlklé těhotenství. Chození k praktickýmu doktoru na píchání injekcí, stres,stres a stres. V zaměstnání samé výmluvy, házení se marod atd. Myslím, že se to ani zpětně popsat nedá. Po 5 pokusu jsem otěhotněla, již jsme byli tak na dně, že jsme sice měli radost, ale dokud jsme syna nedrželi v náručí, tak jsme pořád jakoby něvěřili.Po 5 a půl letech jsme se dočkali. Radost byla velikánská, myslím,že dalších 10 měsíců jsem byla nejšťastnější člověk na světě. V 10 měsících jsem zjistila, že jsem těhotná. Sesypala jsem se, protože jsem se to dozvěděla po převozu do nemocnice s trombózou v noze. Narodila se nám dcera. Ve 2 plus jedna pes, jedno miminko, syn větší. Rozestavěný dům, hypotéka atd.atd. Verdikt doktorů, byla to náhoda, nikdo tomu nerozumněl a nevěřil. Takže šílenej kolotoč, stres. Do dvou let jsme se přestěhovali, uklidnili jsme se. Děti začali chodit do školky. Domluvili jsme se s manželem, že zkusíme ještě jedno mimi. Abychom si to užili již v klidu, tak jak jsme si to přáli před 10 lety.Nikdo nebude věřit, otěhotněla jsem první měsíc. Druhému synovi jsou 2 roky. Jsem šťastná, že mám velkou rodinu, že moje děti tady nebudou sami. Ale na druhou stranu musím přiznat, že jsem již stará (psychicky). Samozřejmě i roky mě chybí. Jsem se všeho vystresovaná, unavená, přestávám to zvládat. Připadá mi jako by mě opouštěli síly. Dětem, hlavně malýmu se začínám vyhýbat. Nechci chodit do konfliktu a těch je každý den tisíc. Jsem lítostivá a nejednou jako by na mě dolehla ta 5 a půl roční křivda. Stále se mě honí v hlavě, že syn mohl být již velký, nervy bych měla tam kde je potřebuji mít a neměla bych o ně tak velký strach, který mě svazuje. Stále nedokážu pochopit proč mě musel osud takhle zkoušet, když jsem 2 krát naprosto normálně otěhotněla. Musela mimochodem zaplatit 200 tisíc. Samozřejmě bych dala vše co mám, aby to někdo špatně nepochopil. Nedokážu se zbavit závisti, že někdo otěhotní, tak jak si to naplánuje a ještě kalkuluje s rodičovský příspěvkem a porodným atd.atd. Nedokážu se z toho vyhrabat. Snažím se snažím, ale jde to těžko. Kdyby někdo znal dobrého psychologa nebo psychiatra, napište kontakt. Myslím, že psychikou lidí, kteří projdou tímto nedobrovolným kolotočem by se měl také někdo zabývat. Omlouvám se za tak dlouhý příspěvek, jen jsem chtěla souhlasit s tím, jak již tady bylo napsáno, někdy ať se snažíš sebevíc osudu neporučíš a je třeba si užívat toho co člověk má. Ale je to těžké.