Je opravdu těžké o podobných problémech mluvit

prostě proto, že o nich mluvit nechcete.
Internetové diskuse jsou věc jiná, je to určitě jistý způsob, jak problém "vyvenčit" , nicméně chápu i holky, které to v sobě dusí za každých okolností.

Kdo nezažil, nemůže to chápat.

Ještě těžší věc je, když partner/ka problém vytěsní, jelikož se trápí víc než jeho partner/ka.

Oba se pak dostávají do bludného kruhu - jeden o tom nemluví a dotazy ostentativně ignoruje, druhý se snaží vše bagatelizovt a vesele volá: "Kdepak haranti, na to je ještě čas! Kdo by se s tím patlal! Však i na děti dojde, až přijde čas!" atp., aby si partner, ktermu nechce ublížit nevšiml, jak moc to dotyčného žere, a aby si toho nevšimli ani jeho blízcí - protože by je to taky trápilo.

Každá absence mezi přáteli vyvolá podezření, jestli už není dotyčná těhotná.
Každá návštěva rodičů či prarodičů jednoho z partnerů znamená otázky a zkoumání.
(např. má tchýně neustále hleděla na verandě do popelníku, jestli ještě kouřím, takže když jsem otěhotněla a nekouřila, měla jsem na verandě v popelníku neustále nalíčených pár vajglů - nikdy si nevšimla, že jsou to stále tytéž , abych ji aspoň prvních 12 týdnů udržela v nevědomosti ).
Každá návštěva jakéhokoli lékaře znamený výtky, že už je skoro pozdě a mělo by se něco dělat (necpal mi to pouze zubař)

Zkrátka - děsný a na palici!

Přeju všem, kdo se s problémem potýkají, aby našli sílu to s partnerem řešit co nejdříve, a aby se nakonec zadařilo