Re: Jediné řešení je asi fyzického rázu

jo, to mi připomnělo, že jsem na Kubču, co by "oživlou pochodující zeleninu" vrčela - to jediné na něj jako na "zvířátko" zabíralo. Vyčetla jsem to s knížky Nejšťastnější batole v okolí.

Náš Kubča byl taky takové poměrně těžce ovladatelné batole - ne tedy, že by nějak fyzicky kontaktně ubližoval dětem, to ne, ale vždycky si našel zábavu, která byla na hřišti plném dětí nevhodná (a nebo i kdekoli jinde) - kupříkladu strašně rád vyhazoval písek a díval se, jak padá - ovšem padal nejen na něj, ale i na ostatní děti, nebo házel bábovkama a vůbec věcma (i doma) - největší zábava je přece, jak to letí a jak to práskne do podlahy a udělá to ránu, nebo spouštěl vytažené žaluzie - bžunda, ne, jak to sjede dolů atp...

Je to extrovertní poměrně tvrdohlavý chlapeček se silnou vůlí, ke všemu byl jako batole utíkací a urážecí - tzn. pokud jsem mu něco vytkla, nějak ho potrestala (slovně, nebo jsem se na něj zamračila a důrazně ho napomenula) naprdnul se a začal zdrhat - ovšem vzdálenos0,t na kterou se byl schopen ode mne vzdálit, byla pro mě naprosto neakceptovatelná - navíc jsme v Praze, o to hůř. Nebylo to totiž jen pár metrů, ale pár desítek... mám dojem, že by byl schopen v afektu běžet až tak dlouho, dokud by mohl.... jenže to prostě nešlo, nechat ho napospas emocím, že... takže jsem vždycky ještě honila naprdnuté dítko....to byly děsný doby...
Plácání jsem taky zkoušela - efekt nic moc - konkrétně s tím spouštěním žaluzek (to mu bylo tak 18měs.) to trvalo tak 3 hodiny - bylo to kdo z koho... spustil- řekla jsem velmi důrazně NE a vytáhla - spustil podruhé - následovalo důrazné NE a plácnutí - spustil potřetí - opět jsem k němu přišla, chytla ho za ruce, plácla přes jednu, ukázala na žaluzky a řekla jsem NE, TO SE NEDĚLÁ - počkal až odejdu a znovu stáhnul - znovu stejně s tím rozdílem, že jsem ho odvedla, a začala si s ním hrát, po chvíli jsem odešla opět do kuchyně a za chvilku už on opět žaluzky spustil a čekla, co udělám ... takže následovala další spirála - fakt snad 3 hoďky...děsný...bylo to poprvé, kdy jsem ho takhle za něco bila a byla jsem z toho fakt psychicky úplně na dně, ani si nevzpomínám, jak jsem to tenkrát vyřešila... fakt ale je, že to pak už nikdy nedělal, ale to dopoledne bylo fakt děsné...

To vrčení na něj ale zabíralo vcelku spolehlivě, prý je v mláďatech zakódovaný nějaký ochranný mechanismus, který na toto slyší...

Přestals jsem tak nějak před druhým rokem, to se hodně rozmluvil a už se s ním šlo domluvit. Když ve letech potom nastoupil do školky, říkala mi paní učitelka že se párkrát stalo, že na děti vrčel - tak jsem jí vysvětlovala, že to byl nesouhlas s tím, že mu třeba chtěli něco vzít a on verbálně nestihl zareagovat. Docela se nad tím tehdy pozastavovala (ještě neměla děti, myslím, že teď už mě asi chápe, má doma jedno batole).

Takže k tomu vysvětlování atp. ještě vyzkoušejte i to zavrčení, třeba bude na ostatní děti taky fungovat...