Re: Cítíme se stejně

Chápu Vás s Vašim zármutkem - my máme některé děti v rodině nemocné a některé zdravé, tak jak to přišlo - jeden z rodných synků bojoval na dětské speciální JIP v krajské nemocnici po operaci docela dlouho, opakovaně jsme tam byli vedle různých dětí, s některými tam byli všelijak citově naložení rodiče, s některými dětmi tam nikdo nebyl, rodiče vzdali každodenní boj se svou bolestí.
Někteří lékaři se mně eufemisticky ptali, když jsem tam byla a někdy i nad svým dítětem brečívala, proč jsem si ho nechala, když jsem o jeho vadě věděla předem. I když můj zármutek a slzy byly velké, přesto moje přirozená bojovnost se tím ještě krapet přiostřila, a tak občas slyšeli mikropřednášku o tom,že každý tvor má právo na život, ačkoliv nakonec všichni dříve či později zemřeme. Je pravda, že to stojí peníze - ale oni také bojují o život člověka, který se vyboural v autě, přičemž to dokonce zavinil, který kouří - a to přesto, že trpí bolestmi a už je nevýkonný atd.
Jedna mamka od zas úplně jinak nemocné holčičky (myslím cystická fibroza) mi tam říkala, že fakt, že její dítě časem zemře, prostě časem přijala a že se na ty kecy, co tam kdo má srdcebolné, může vys...protože to jí a jejímu dítěti nevylepší ani jeden den. Zkusila jsem to taky a začalo mi být lépe.

Druzí lidé se zdravými dětmi tomu nemusí rozumět, ale myslím, že je trochu podceňujeme, když si myslíme, že nechápou náš zármutek, protože mají zdravé děti - i oni mají často velké starosti, tu s nemocnými rodiči či s dětmi, které jsou sice zdravé, ale daly se špatnou cestou,setkali se s autonehodou - jen se o tom občas nemluví...
Myslím si, že to, co nás, rodiče nemocných dětí, nejvíce zraňuje a to, kde se objevuje určitá komunikační bariéra mezi rodiči zdravých a nemocných dětí - nemusí být nemoc či postižení dítěte nebo pocit neúspěšnosti - může to být spíš nevědomé působení dnešního trendu falešného kultu zdraví jakožto věčného života zde na zemi - a dlouhodobého plánování (které stejně v životě často nevychází) - na němž se vydělávají obrovské peníze, kdy se zasunuje neúspěch, postižení, či nemoc jako něco nepatřičného někam mimo. Můžeme pak skutečně cítit, že nám pukne srdce, když se nám narodí dítě, které vůbec neodpovídá většině.

Přeji Vám, abyste nacházela smysl v tom, když se člověk těm trendům a svým citům dokáže postavit. Karty jsou sice rozdány, ale to, jakou hru s nimi budeme hrát, je v našich rukách.Nikým a ničím si nemusíme nechat vnutit okrádací hru neutuchajícího proudu pochybností a trápení nad smyslem života nemocného a postiženého člověka, na jejímž konci může stát odmítnutí dítěte. Můžeme se s našimi dětmi soustředit na přítomnost a hrát s kartami dennodenní hru možná krátkých, ale přece radostných okamžiků. A to obzvláště u dětí s Down syndromem oproti jiným postižením jde o trochu lépe. Naše přijatá DownS holčička se chodila na těžce nemocného ne-rodného brášku koukat a byla mi v těch náročných časech velkým zdrojem radosti.