Re: Cože?

Dovol, abych ti popsala můj pohled. Několik výchovných ran přes zadek uklidní akorát toho, kdo je sázel. Vybije totiž svojí frustraci. Naproti tomu dítě si ji vybít nemůže, protože vřískot a válení po zemi se netoleruje. Toho, kdo na zadek dostal se neuklidní, jak by se povrchnímu pozorovateli mohlo zdát, ale ho poníží a vyvolá v něm strach, proto třeba některé dítě ztichne a vztek potlačí. A proč vlastně je tak nežádoucí vřískat v supermarketu? Spadne barák, nebo se snad zkazí zboží? Ne, jen to obtěžuje uši jiných lidí. Takže ty chceš po tříletém dítěti, aby pochopilo, že hluk lidem vadí, ale ty nejsi schopný pochopit, že dítěti vadí zas něco jiného. Takže rodiče můžou něco, co děti nemůžou a nejsou schopni toho, co sami po dítěti požadují. A k tomu srovnej fyzickou sílu a vyvinutost mozku dospělého a dítěte. Připadá ti to v pořádku?
Neříkám, že jsem svatá a svoje děti jsem nikdy neuhodila. Uhodila. Ale na rozdíl od tebe mi nepřišlo, že to tak dobře funguje. Třeba, kdybych neměla dítě, které se ještě víc postavilo na odpor, ale by se podvolilo, ani by mi to nedošlo. Akorát, že nebylo tak jednoduché řešit vypjaté situace jinak. Prostě to bylo ve mně, tak jsem to zažila v dětsví, je jedno, že rozum mi říkal něco jiného, nešlo to hned, musela jsem na tom pracovat několi let, frekvence mezi situacemi, kdy dítě dostávalo na zadek, se snižovala. Opravdu to jde i jinak, akorát články Daniely Tlapákové jsou tak zjednodušeně přímočaré....autorka doufám počítá s kritikou (sama jsem žádný článek nikdy nesesmolila, takže vím, že psát není tak jednoduché...).
Je pochopitelné, že se lidi v minulosti chovali k dětem jinak, a vůbec lidi k sobě...ale to neznamená, že to tak má být – vždyť komu se líbí pociťovat násilí? Když měli rodiče 10dětí, denně těžko fyzicky pracovali, neměli moc času na relax, není divu, že nezvládali svoje emoce a frustrace. Někteří nabyli dojmu, že rodiče, co nebijí děti, jim splní každé přání. Já na sobě vidím, že musím být v pohodě, abych mohla konstruktivně řešit problémy. Takže se logicky nemůžu dětem ve všem přizpůsobovat a musím si najít čas na sebe, jinak bych byla vyčerpaná...a jsme v začarovaném kruhu.
Zkrátka plním dítěti přání, co to jde, ale nezapomínám na sebe, taky potřebuji plnit svoje přání. Když dítě chce něco, co nejde, bohužel, může se vztekat, dokud nepochopí, že to nejde. Přitom se ho snažím pochopit a dávat na jevo, že ho mám ráda. I když se zlobím. Už nepociťuji k dítěti nenávist, jak mě zlobí, ale dávám mu najevo, co mi vadí. A teď ještě pracuji na tom, abych míň křičela.
Taky mi jednou dítě řvalo v supermarketu. Byla jsem na ně sama, po únavném dni jsme ještě potřebovali cestou domů nakoupit. Strkali se u pokladny, až se holka uhodila a chvíli řvala, pak se ale uklidnila. Paní pokladní přispěchala s pomocí: taková ošklivá holčička, že brečí. Tak za tuto pomoc jsem jí nepoděkovala. Proč by se měla malá stydět za to, že brečí, když jí něco moc bolí? Zas tak dlouho to nebylo, prostě přiměřeně zranění. Naštěstí většina dospělých děti chápe, mám hodně dobrých zkušeností se staršími lidmi, kteří na dítě vlídně mluví až se uklidní, obráti pozornost jinam. A pokud to někoho tak moc otravuje, může přeci odejít, rodič s dvěma dětma v časové tísni tolik možností nemá, taky by nejraději nakupoval sám a v klidu, když to dítě nebaví, kdyby to šlo.
Co kdybychom se chovali k lidem tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám? A děti jsou taky lidi. Když já udělám v práci něco špatně (a udělám, ať se snažím sebevíc, dělat chyby je lidské), tak nechci, aby mě šéf sprdnul, nebo mi dal na zadek. Pochopím, když bude na mě naštvaný a když přijmě nějaké opatření, které logicky vyplyne z mojí chyby, ale bude jednat se mnou slušně.