Re: Cože?

Diskuze podle mne zbytečná není. Zřejmě nemáš další argument, kromě: naši rodiče to taky tak dělali a kupodivu to fungovalo.
Vůbec si nemyslím, že bys své dítě mlátil hlava nehlava, i když tvůj první příspěvek zní dost radikálně a frekvence se z toho vyčíst nedá. Já si myslím, že si normální rodič, který má svoje dítě rád a a stará se o něj nejlíp jak umí. Já ale nediskutuji o množství bití, ale to tom, jestli ano nebo ne. Jaké množství násilí na dítěti ještě ano a jaké je již ´škodlivé´ se určit nedá, to je nemožné. Já se jen zamýšlím nad pokulhávající logikou, kdy jeden člověk chce od druhého člověka respekt, ale sám to dosahuje způsobem, který je opak respektu. Je to logické? No, v logice přírodních zákonů - silnější přežije, ano. A spravedlivé? To už asi ne, nejsme si snad všichni rovni?
Co uděláš, až budeš mít děti dvě a jedno, to starší, evidentně větší, silnější i rozuměší, bude fyzicky ubližovat tomu menšímu? Bez ohledu na důvody, třebaže to z pohledu staršího bude spravedlivé, menší mu něco udělal jako první. Necháš to tak, ať si to vyřídí podle přírodních zákonů?
Já si myslím, že dítě by mělo na sobě pocítit i jistou míru násilí, aby chápalo, jak je to nepříjemné. Aby se umělo vcítit do druhých a zároveň, aby se naučilo samo bránit. Ale ať si to odzkouší od někoho přiměřeného věku i vzrůstu, mentální úrovně, nebo společenskému postavení. Taky si myslím, že není tragedie, když rodič dá dítěti na zadek, aby dítě pochopilo, že i dospělí můžou ublížit. Tato zkušenost je může chránit před jinými dospělými. Nabytí absolutního pocitu bezpečí je kontraproduktivní, když to tak ve skutečnosti ve společnosti není.
Takže když se vrátím k tím dvoum mlátícím se dětem. Myslím si, že je fajn, ať si to děti vyřídí mezi sebou. Ale vidím potřebu zasáhnout, neponechat to jenom na nich. Protože ten starší třeba ještě nezná míru a může mladšímu opravdu ublížit a taky proto, že takto se konflikty primárně nemají řešit. Není správné řešit konflikty sílou, nebo pravidlem oko za oko, zub za zub. Já prostě odmítám válku, válka nepřináší nic dobrého a jsem za to se místo válčení především hlavně dohodnout, ale trvat na respektu k sobě.
Takže dětem řeknu: žádné násilí, neubližujeme si. A vůbec, ublížit mladšímu, slabšímu, to přeci není žádné hrdinství. Tak přeci nemůžu svá slova ´stvrdit´ tím, že jednomu z nich fláknu (i když mám sto chutí, protože mě ty věčné hádky pořádně štvou). To bych přeci dělala něco jiného, než říkám, že se má dělat. To bych vlastně proklamovala: můžeš někoho zmlátit, když máš nad ním moc. A to je to, co nás naši rodiče vlastně učili...a my v tom pokračujeme. Je to hluboko v podvědomí. A pak si to ješte v dospělosti vyargumentujeme, protože zjistíme, že krizové situace neumíme řešit jinak. A pak někto tvrdí, že to jinak ani nejde, přitom je to o tom, že to jen neumí, protože se to nenaučil. Takže někdo hledá způsoby a nekdo hledá důvody....
Mně taky nějak zásadně občasná bitka od rodičů nevadí (asi jsem dostávala na zadek jen jako malá a ne potupně na veřejnosti. Prostě vím, že jsme já a rodič selhali, ale je to mezi náma. Navíc je mezi náma hodně hezného. Ale nikdy nezapomenu, jak mi učitelka ve školce dala na holou před všema dětma, protože jsem si dovolila při převlíkaní do pyžamka stáhnout punčošky, pod kterými jsem nic neměla, jelikož mi babička ráno zapoměla dát kalhotky. Bylo to takové ponížení, že jsem se s tím svěřila své mámě až nedávno), co mě ale vždycky štvalo, když mi rodiče nadávali, jak jsem blbá a kdovíjaká, když mám jiný názor (proč bych měla být blbá, když mi nechutná čočka?). A ta nespravedlnost, že já si to k nim dovolit nemohla! Vždyť to je principielně to samé jen v bleděmodrom. A proto já svým dětem nikdy, nikdy nenadávám. Pokud udělají něco špatně, řeknu, že se mi to nelíbí a není to správné z toho a z toho důvodu. Člověk by si měl zavzpomínat na svoje dětství a vzpomenout si, jak se cítil, když mu někdo ublížil.
Dětí musí hlavně na sobě pocítit respekt, aby se naučilo respektovat ostatní.