Re: no to snad ne

Katulko, myslím, že vím jak to myslíš, vždyť deti se musí naučit, že nelze mít všechno. Jde o to, jak je to naučit. Není jen černá a bílá, měli by jsme k situacím přistupovat s citem a každý tu samou situaci může vidět jinak.
Na situaci ve výtahu je možné se podívat i takto: kdyby ve výtahu jela ta máma se svým dítětem sama, třeba by to vydržela, ale nechtěla, aby její dítě obtěžovalo ostatní, taky by o ni mohli říct, že se ani nesnažila dítě uklidnit a ono řvalo na celé kolo. A ta máma své dítě zná, ví, jestli s brekem za chvíli přestane, nebo je to opravdu na dlouho.
A k tématu dudlík mám taky své zkušenosti. Taky jsem se ´rozhodla´, že by moje tříapůlletá dcera už dudlík neměla mít, nemá dobrý zkus a co peněz to stálo, ty speciální jsou dost drahé. Ale pochopila jsem, že ho opravdu potřebuje, že já jsem udělala chybu. Nemohla usnout, všechno dávala do pusy, cucala oblečení, řvala cestou v autě...A já jsem nechtěla, aby se naučila třeba na prst, což je horší a někdy i nemožné odučit. Tak jsem jí řekla: vidím, že ho opravdu potřebuješ, vidˇ, ten tvůj dudlíček. Tak jsem jí ho vrátila, neměla ho k dispozici pořád, ale uměla si o něj hezky říct, dokázaly jsme se dohodnout. A čekala jsem na vhodnou situaci. A ta nastala nečekaně, ani jsme ji nemuseli lhát (takové to: snědl jej pes, spadnul do záchodu...), odjeli jsme na výlet a dudlík zapoměli. Vzpoměla si na něj, bylo jí smutno, ale jelikož jsme byli v jiném prostředí, nedolehlo to na ní tak silně a pak si občas jen tak smutně zavzpomínala na ´dudu´ a je klid. Pak když ještě nějaký našla mezi hračkami, tak mi ho přinesla, ani ho necucala. Prostě nastala ta vhodná doba.
Vždyť to dítě nedělá naschvály, jen chce být v pohodě. Dost těžko si dovedu představit ´citové vydírání´ malého dítěte. To dítě ve výtahu třeba vědělo, že máma dudlík u sebe má, ale nechápalo, proč ho nemůže dostat, když ho potřebuje. Tím nechci říct, že dítě nesmí plakat. Ale je dobré k dětem přistupovat s citem a vždy se snažit přijít na to, proč něco dělá nebo nedělá. Ono nám to vrátí a taky bude k našim potřebám přistupovat s citem, kolikrát mě děti tak překvapí, jak jsou schopné vcítit se do mé situace. To starší dítě (ja nevím, tak od plus mínus šesti let) už dokáže kalkulovat, vyjednávat a zkouší i vydírat, ale s takovým už se právě dá diskutovat a vysvětlovat rozumové důvody. Vydírání vidím spíš u rodičů, taky na sobě vidím někdy takové tendence...když neuděláš tohle, nebude tamto. Takže se vždy snažím zamyslet, jestli je tam opravdu příčinná logická následnost, nebo je to vydírání.