Re: Společné spaní rodičů s dětmi

Přesně! Přesně takhle jsem to četla v době kdy jsem čekala naše prostřední dítě
Jen je mi líto, že jsem to nečetla už při čekání prvního. Toho jsme chudáka až do čtyř měsíců trápili spaním ve vlastní posteli. Naše noci tak jely podle schématu: V osm kojení, pak dvě hodiny řevu v postýlce, pak opět kojení u kterýho totálně vytuhnul, po dvou hodinách se vzbudil na další kojení, po něm zas dvě hodiny řevu v postýlce, po dalším kojení opět vytuhnul, po dalším zas dvě hodiny řval :-(... zkoušeli jsme různý takový ty rady, že k němu chodite v prodlužujících se intervalech, podle jedněch sme ho asi tři týdny vždycky krátce pochovali, pak sme zas asi tři týdny jeli podle jinejch rad, že ho vyndavat nemáme, jen na něj mluvit:-( všechny ty zaručený rady slibovaly do tydne zlepšení.... houbeles, jen sme trápili jeho i sebe :-( v čtvrtým měsíci jsem si ho nechala po jednom nočním kojení už totálně vyčerpaná v posteli a do rána byl klid, do týdne jsem ho měla v posteli celou noc a změna byla omračující.. a já si dodnes nadávám za ty čtyři měsíce oboustranného utrpení jenže to máte rady rodičů nedajících dopustit na studenej odchov, všechny ty rady jak toho spánku ve vlastní posteli docílit, strašení ze dítě zalehnete, strašení, že už se ho v ty posteli nezbavite (oba synové se do vlastní postýlky priražené z boku k naší přestěhovali do týdne po odstavení, tedy v necelých dvou letech, samy, zcela dobrovolně, úplně samozřejmě to vyplynulo, pak měli postel u nás v pokoji a ve třech a pěti letech se společně odstěhovali do vlastního pokoje natěšený na palandu, teď s námi spí kojená roční holčička),... a do toho vám vaše matka nadšeně a hrdě koupí monitor dechu, totálně omračená novou technologií, která spolehlivě ochrání život jejího prvního vnoučka ... a ten ve společný posteli použijete stěží.... No fakt jsem byla ráda, když se ke mně koncem druhého těhotenství dostala výše zmíněná informace, že společné spaní riziko SIDS snižuje, byl to ten poslední argument kterej jsem pri svým zajetí rozumem prostě potřebovala, abych se nebála si to dítě nastěhovat do postele... tentokrát už v porodnici... a nemůžu si svoje rozhodnutí vynachválit, druhej syn byl nesrovnatelně klidnější.. a holčička, tu netrápilo ani bříško, o ty sme skoro nevěděli ze ji máme