Genius loci - duše místa

Lidé se odpradávna při výstavbě svých sídlišť řídili nejen rozumem, ale i citem. Bohužel od určité doby je vše podřízeno účelu a cit jde stranou, vše podřízeno krátkodobým cílům bez ohledu na vliv na ostatní lidi,přírodu, budoucnost. Připadá mi to, jako by se kamsi vytratila ta "ženská" část pohledu na věc, jede se jen pro efektivitu, výrobu, pro zisk...plánuje se bez ohledu na krajinu, její možnosti,její řeč - to velmi souvisí s dětmi - pryč je souznění s okolím,je pravda, že mnohým lidem to ani nechybí, viz jisté příspěvky v úvodu diskuse. Staví se vysoké domy, které stíní, jsou nepohodlné k životu (výtahy, není přímá vazba na zahrádku), chybí smysluplně udržovaný společný prostor tím, jak se vytrácejí přirozené sousedské vazby (i tím, že není pro ně prostor). O duchovní otázce nemluvě (nemyslím tím jen kostely, i když jsou takovým kulturním vykřičníkem z dob, kdy se ještě lidé zamýšleli nad věcmi...ale je to i otázka té duše krajiny - pro někoho opět prázdý pojem - a kultury všeobecně. Mizí odpovědnost obecně - otázka všudypřítomných psích výkalů, myslím, že ve středověku s těmi prasaty v ulicích to bývalo přijatelnější.
Přitom lidé instinktivně vyhledávají ta poslední místa s poetikou a romantikou - aby je opět znesvětili a znehodnotili (napři. nápor aut do hor, v Jeseníkách teď ukrajují horské louky aby rozšířili komunikace, na jiných staví hřiště - opět řev, odpadky,...na Silvestra plaší zvěř petardami a l. ledna ty horské louky lépe nevidět...).
Začalo to asi industrializací, hodně tomu napomohl socialismus (příšernou architekturou i výchovou k bezduché stádovosti, vše pro výrobu, zamlčována ekologická zvěrstva), pokračuje to komercializací a honbou za kariérou a majetkem.
Žiji ve městě, které je k životu příšerné, a tak mi nezbývá než využívat denně auta, aby děti nedýchaly výfukové zplodiny při nijak poetické cestě do školy (bez zeleně, dlouhé nudné třídy a očurané rohy, sporadické šeré trávníky zpestřené odpadky, kolem vysokých zdí a psích hovínek a přes mnoho dopravních tepen - divme se drogám a znechucení mládeže) a taky k únikům, bez kterých by člověk žil ve stupňující se depresi. Přizpůsobení, únik - cesta přežití, možnost nápravy? snažíme se, ale v nedohlednu, podívejme se jen jak je těžké začít se o tom bavit.
Ano, lze žít kultivovaněji. Napřed je třeba ale kultivovat člověka. Prasátku připadá jeho chlívek útulný a k životu vyhovující a nějakou nutnost změny mu nevysvětlíte.