Re: Poděkování - i u nás je to tak,nezoufej!

tak já si trošku postěžuju,abys v tom nebyla sama:
minulý rok v září mi umřel tatínek a za měsíc se snámi rozloučilo moje nenarozený detátko....ríkala jsem si,asi aby tam v nebi tatínovi nebylo smutno.Tak si snad v dohlednu vyrobíme nový dítko..
No a já známý poděs a experimentátor,který už 15let na venkově nežije,jsem se dala do upravování hrobu svýho milovanýho tatínka po svým...Kytky všeho druhu,přes léto hodně lučního kvítí,veselý věnečky,sem tam tam položím jabko nebo dokonce kus buchty,které měl tatík rád.Jen tak,prostě jen tak.Mám výmluvu,že v Itálii to dělaj taky tak, na hrobech dětí byly celý hračkářský obchody, včetně balonků a šlapadel,tak coby...Můj tatík byl taky velký dítě, skoro do posledního dechu.A miloval svoje jabloně a dobrý jídla....
Ale ted v září v roční výročí jsem vzbudila všeobecné pozdvižení tím,že jsem na hrob umístila naší společnou foto - me,mami a tatínka,když jsme jednou slavili narozeniny.Prostě jen tak,jako,že jsme tam s ním a nezapomínáme na něj.
Obrovská vlna nevole zahýbala maloměstem,protože se to prý nedělá...a taky se chodili lidi ptát,jestli jsme nezahynuli při nejaké havárii a neumřeli celá radina.No blázinec.Já se chvilku obvinovala,že je to asi blbý,že se to nemá,ale pak jsem se rozhodla ke stávce a příště tam lupnu ještě neco horšího,at si báby,co nemaj co dělat a brousej po hřbitově za učelem srovnání a pomlouvání,maj o čem po večerech mudrovat.
Dost dobrý,ne?