Když chybí podstata

Pro mne Dušičky nejsou deprimující svátek, je to hezké vzpomínání na blízké zemřelé. Samozřejmě připouštím, že kdyby mi např. zemřelo dítě, asi by to vzpomínání bylo pro mne o hodně víc sklíčující než když obcházíme hroby babiček a dědečků, které jsem sice měla ráda, nicméně zemřeli v požehnaném věku, kdy se to jaksi už bere jako dovršení života, nikoli neštěstí. Na hřbitovy bereme od malinka i děti a ani pro ně to není depresivní, naopak chodí tam s náma rády a rády poslouchají, když jim při této příležitosti něco o našich předcích povyprávíme. Argument,že vzpomínat na blízké zemřelé jde kdykoli, že k tomu není zapotřebí zvláštní svátek, je sice pravda, ale je to totéž, jako kdybychom tvrdili, že k nadělování dárků nepotřebujeme vánoce a proto je nebudeme slavit.
Hlavní potíž s většinou svátků, které jsou zakořeněné v naší tradici, je ten, že mají křesťanský základ a proto pro naši ateistickou většinu nemají tu podstatu, kterou by mít měly a proto mnoho lidí nechápe jejich význam. Hlavně to vidím u velikonoc, které pro většinu lidí jsou trapným svátkem s políváním vodou a nadělováním kraslic, kdežto pro křesťany jsou svátkem velice obsážným a hlubokým. Taktéž Dušičky pro křesťany nejsou jen o tom, že se zdobí hroby, ale podstata spočívá v modlitbě za zemřelé a v zamyšlení se nad svou vlastní dočasností.
Rozhodně bych Dušičky nerušila, ale naopak zavedla svátek Všech svatých jako volný den, tak,jak je to ve VŠECH našich sousedních státech, místo státních svátků bez tradice a namnoze uměle zavedených.