Re: Dušičky...

Perlivko, rozumím přesně jak to myslíš. Listopad je opreavdu hodně zvláštní. Na dušičky jsem jako malá chodila s mámou na hřbitov, i když jsme tam nikoho neměly, zavzpomínat na ty co odešli v atmosféře světýlek v tmavém listopadovém večeru. A navíc ... narodila jsem se 3.11. :-) Takže dokonale smíšené pocity :-)
Když se za výlohou našeho květinářství objevily pestrobarevné dušičkové věnce, mohla jsem se jako dítě těšit na narozeniny. A na Dušičky jsme také ještě zapálili v okně svíčku. Takže pro mě byly dušičky vždycky hezký svátek, jako ře se hezky vzpomíná na ty co tu nejsou ... celý rok jsem vzpomínat nemohla, nikdo mi v té době ještě nezemřel, děda odešel rok před mým narozením, jedna babička když mi byly dva nebo tři roky.
Ale když mi bylo dvacet, zemřela moje milovaná babička, která mě prakticky vychovala, a zemřela přesně jeden den po mých narozeninách, 4.11.
Dušičky pro mě mají pořád ten kouzelný nádech z dětství, milé vzpomínání nad něčím co odešlo se mísí s radostně očekávanou novou událostí (ale dneska už každé narozeniny tak dychtivě neočekávám :-))), zůstal jen ten pocit, ta nálada :-) )
a jako máma se dnes spíš soustředím na to, že budou Vánoce. Do Dušiček už se moc nevžívám, na babičku myslím po celý rok.