Dušičky mi chybějí

Mám velké štěstí, že mi nikdy nikdo opravdu blízký neumřel. Snad jen děda, když mi bylo šest, ale ten byl dlouho nemocný a v podstatě s námi vnoučaty nikdy nekomunikoval, takže to tehdy pro mne v podstatě nebyla žádná ztráta. Dnes mne ale postupně začíná mrzet jedna věc (a po přečtení tvého a předcházejících příspěvků mne mrzí ještě víc) - u nás v rodině totiž převládal trend držet děti "daleko od smrti". V dětství jsem vůbec nevěděla, že nějaké dušičky existují. To, že máma a babička v té době chodí na hřbitov, jsem zaznamenala až v dospělosti. Když umřel výše zmíněný děda, ani jsme se ségrou nebyly na pohřbu, protože "to přeci není pro děti". V podstatě jen velice matně tuším, kde jsou moji předkové pochování.
A teprve nyní si začínám uvědomovat, že mi to vlastně chybí. Někde v duši cítím v tomto směru prázdno, jako by mi někdo uťal moje kořeny. V tom, jak popiisuješ slavení dušiček, cítím ohromnou sílu a velký smysl. Mrzí mne, že jsem nic takového nezažila. Dnes odpoledne vyráží moje máma na hřbitov za mými praprarodiči. Teoreticky bych mohla jít s ní,ale nejsem si jistá, jestli by to ještě mělo smysl.