Paní učitelce v MŠ

Paní učitelko v MŠ,

velice by mě zajímalo, co byste mi poradila v případě, kdy jsem skoro denodenně poslouchala nářky od paní učitelek:
"On se nezapojuje."
"On si nehraje."
"On se bojí projít okolo radiátoru, protože škrčí."
"On se neobléká."
"On se dnes oblékl, ale je to pomalé."
"Jak doma jí chleba s máslem? - To neumí vzít do ruky?"
"On si hraje stále se stejnými hračkami."
"On nechce zpívat, když cvičíme na besídku."
"My se musíme více starat o menší děti a ne o něho."
"On neumí jezdit tramvají."

Měla jsem sto chutí vždy říct: "A co jako mám dělat?"

A tak bych mohla pokračovat ještě dále, kdybych zapátrala v paměti. O čem tyto stížnosti hovoří? Vypovídají o tom, že nemám normální dítě?

Vím, že je dobré s vámi jako učitelkami spolupracovat (teď v té jiné školce je to už dobré), ale ta ochota spolupráce musí být oboustranná - takovéhle nářky spíše každého odradí. My jsme to vydrželi dva roky, protože jsme měli strach, jak by synek zvládl přestup do jiné školky (= do jiného prostředí). Naštěstí to zvládl dobře - tím beze zbytku zmizely moje pochyby o tom, že mám divné nebo (jak se ony učitelky rády vyjadřovaly) "autistické" dítě, které vyžaduje zvláštní péči. Všechno bylo jenom zbytečným nervováním nás, rodinných příslušníků.

Přeji hodně zdaru ve vaší práci (uznávám, že zabavit a věnovat se tolika dětem je náročné a ne každý by takovou práci zvládl), ale zajímal by mě Váš názor.

Afrikánka