Byl jsem u porodu

Je to pět týdnů, co se nám narodil synek. Vždycky jsem věděl, že budu u porodu. Manželka si to přála a já, vědom si toho, že člověk má poznat (skoro) všechno, jsem tam chtěl být taky.
V den D jsem byl v 9 ráno v porodnici. (Žena už tam byla o den dříve, protože přenášela) Smůla byla, že se tam netopilo a tak nám byla docela zima. Největší starostí tak bylo nenastydnout.
Až do odpoledne jsem neměl celkem co dělat. Žena měla co chvíli bolesti, které celkem snadno rozdýchávala a moji pozornost nijak nevyžadovala. Odpoledne byl ten útok na WTC, takže jsem hodně času trávil u televize sledováním zpráv. (Takovej já jsem byl necita). Ale ono to skutečnš trvalo už dost dlouho.
Ale večer už šlo všechno ráz na ráz. Ve 23.45 se Damiánek narodil.
Ten moment, kdy jsem ho poprvé uviděl už nikdy nezapomenu. Byl to opravdu dosud nejsilnější zážitek mého života. Když potom na mě asi za 2 minuty koukal za zavinovačky, bylo mi jasné, kdo to je, a že patří k nám do rodiny.
Jinými slovy; přítomnost u porodu mohu všem nastávajícím otcům doporučit. (Pokud zrovna neomdlívají, když se škrábnou špenslíkem). Když už pro nic, tak alespoň proto, že těch příležitostí uvidět v životě něco podobného moc nebývá.