Re: Strach

Marcelo, my jsme v dost podobné situaci, problém sice není u mě, ale druhý chlapeček se narodil s dědičně vykloubenýma nožičkama a vědomí, že by to mohlo být ještě horší, nás vedlo k tomu, že jsme se rozhodli nemít víc vlastních dětí. Ale já jsem vždycky chtěla kolem sebe hodně dětí, tak jsme se domluvili, že až naši kluci malinko povyrostou, mladšímu bude víc než 5 let, začneme vyřizovat adopci. Myslím, že je to ta nejlepší volba. Než riskovat zdraví, svoje nebo miminka, to radši pomůžeme a uděláme to takto. U vás bych to, pokud manžel souhlasí s adopcí, neviděla na jeho špatné vlastnosti, ale opravdu je to spíš ten strach o Tebe.
V případě Míši záleží na tom, jaký je ten nádor, jak ohrožuje ji, případně miminko v děloze, co se s tím dá dělat. Na to nám dala málo informací.
Jestli jde o to, že nádor je, ale je nezhoubný, ale nějak roste nebo něco, pro co bude za půl roku (+ 9 měsíců) děloha neschopná donosit miminko, tak honem do toho, operace počká po porodu. A doktor by měl vysvětlit, třeba i partnerovi, proč těhotenství nevadí. Jestli je ale nádor takový, že ohrožuje život, pak se nedivím, že se partner nežene do toho mít miminko a bát se celý těhotenství, jestli přežije ona i ono. V tom případě je asi lepší vyřešit si vlastní zdraví a pak třeba adoptovat, kdyby to jinak nešlo. Ale hlavně se Míšo, snaž, aby tvoje dítě, vlastní i případně adoptované, mělo oba rodiče a aby byli oba zdraví.