Zahnáni do kouta...

Ahoj, v některém z předchozích příspěvků zazněla rada „netlačit, ale být smutná“ což tedy asi stejně jsi– nicméně to snad funguje.
A pro lepší představu přidám svojí zkušenost – o první, i když neplánované miminko jsem přišla ve třetím měsíci a následky nechtěného „šestinedělí“ jsem prožívala tak tragicky, že přítel (nyní manžel) nelenil a o miminko se pokusil při první možné příležitosti, třebaže nám lékaři radili půl roku počkat. Já dala na babské rady, tradující, že tělo poznamenané jedním, byť nedokončeným těhotenstvím už je „připravené“ a vyšlo to. Prakticky za dva měsíce po potratu se mi podařilo otěhotnět a v srpnu se nám narodila zdravá holčička. Manžel je, alespoň podle svých slov, ohromě šťastný, miluje nás a aktivně s miminkem pomáhá.
Takže má rada zní, svůj smutek z nečekané informace rozhodně nepotlačuj – právě naopak, a dej příteli tak měsíc šanci na to adekvátně reagovat, možná mu to dojde. Podle reakcí se rozhodni, jestli u něj hraje roli strach o tebe a tvé zdraví, nebo o sebe a nenadálé nepohodlí a zodpovědnost, která s miminkem přichází. A pak na nic nečekej a definitivně se rozhodni, vlastní miminko za to stojí…