My zvolili adopci

Mně teda nikdo nikdy neříkal, že bych mohla mít problémy s otěhotněním (resp. donošením), a tak jsem se poprvé o dítě pokusila ve 29 letech. Potrat v 7tt. Na dva roky jsem si dala pohov a pak opět potratila v 7tt. Zážitky byly tak hrozné, že se už dál o bio dítko nepokoušíme a zvolili jsme adopci. Předtím bych nikdy nevěřila, jak strašně budeme s naší dcerou šťastní. Moc se těšíme na další adopče.
Tím nechci říct, že adopce je nejlepší řešení (pro každého je nejlepší řešení něco jiného), ale spíš tohle: dřív jsem si říkala, že mít děti kolem 20 let by pro mě byla katastrofa (chtěla jsem dostudovat, udělat si kariéru etc.). Kdyby se mi děti v tomto věku narodily, určitě bych to brala jako životní prohru. Dnes ale vidím, že by to svým způsobem byl obrovský dar - vůbec bio děti mít... pro nás ale osud zvolil jinou cestu, kterou jsme my zvolili za vlastní a mně bio děti nechybějí. Vím ale, že kdyby moje dcera za mnou v 16 letech přišla, že je těhotná, už bych to nikdy nebrala tak, že si zkazila život, ale byla bych šťastná, že se narodí zdravé a krásné miminko. Ostatní okolnosti se totiž dají řešit...
Musí být hrozné, pokud žena kolem 20 let, kdy má poslední (?) šanci otěhotnět, po dětech touží (to já nebyla, to přišlo později :-)), ale nemá partnera, který by ji v tom podpořil. Moc držím palce - moje touha po BIO dítku nikdy nebyla tak strašně silná a asi jsem od počátku byla stvořená pro adoptivní rodičovství, protože si to užívám úplně úžasně. Ale jako matka a dvojnásobná neúspěšná bio matka si umím představit, jak mučivé to je...
Hrozně bych autorce přála, aby našla partnera, který bude její touhu po dětech sdílet. A doktorům bych tak moc nevěřila - my jsme s manželem fyzicky naprosto zdraví, prošli jsme všemi možnými testy, a přece se to nepovedlo (respektive povedlo jinou cestou :-)). Oni nemají vždy pravdu...