I já si zažila děs

Milá Evo,
je to hrozné, co vám udělali.... Bohužel i já jsem se setkala s totální ignorancí, která málem zavinila smrt mé dcery...
Od 28. týdne mě zavřeli do nemocnice, s tím, že musím být absolutně v klidu, protože jsem se začínala otvírat (bylo to na Mikuláše) - zrovna jsme měli s manželem naplánovanou večeři v naší oblíbené restauraci, tak jsem to obrečela, ale stále jsem doufala, že se to ještě zlepší a vrátím se domů... Bohužel v nemocnici žádná pohoda nebyla, vstávat v 6:30 - probudí vás tím hnusným pípákem, no a když třeba usnete během dne - tak zas potřebují nejvíc v tu dobu, převlíkat postele, odebírat krve a další libůstky... navíc, když je člověk v nemocnici, musí se stále sžívat s novými spolupacientkami, což pro mě taky není zrovna lehké... i když mě dopovali prášky na spaní, ale i tak jsem byla už v pět ráno každý den vzhůru... No děs... Zapoměla jsem dodat, že do 28. týdne jsem přibrala 4 kg (měla jsem 69kg), která jsem v nemocnici zhruba již po týdnu odevzdala.
Naštěstí mě na Štědrý den ráno pustili domů - to bych nerozdýchala... Doma jsem vzorně ležela až do Silvetra, ale 1. jsem měla znovu nástup - bez diskuze. Doma v pohodičce, jsem si zas nabrala svá ztracená kila. Po 10 dnech v nemocnici - jsem opět zhubla - tentokrát 7 kg... Měla jsem míń, než před otěhotněním. Nakonec ke mě přidali bezva holku, která byla v 5. měsíci - s tou jsme si fakt rozuměly, bohužel u ní po několika dnech zjistili, že má její miminko neléčitelnou srdeční vadu a že musí na potrat - chudák, už cítila pohyby, ten malá chlapeček měl i jméno - byla to hrůza. Takže šla na nějakou injekci a pak skoro tři dny čekala, až z ní mrtvé miminko vyjde - nechali nás spolu na pokoji... No co říct, toho, jak a kdy z ní to nebožátko vyšlo, už jsem se nedočkala... Zřejmě z toho přivalu klidu a pohody v nemocnici mi praskla voda a odvezli mě do Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Bylo to v noci a všichni byli mým příjezdem doslova "nadšeni". Připadala jsem si jako na gestapu - oholit!, do postele!, nehýbat se!... Dali mě na JIP - byla to stísněná místnůstka pro 4 osoby, taková nudle - ani tam nešlo dát nikam osobní věci - tašku mi kopli pod postel - napíchali do mě několik infuzí a nazdar - co se bude dít, mi nikdo neřekl...
V Trutnově byly aspoň hodné sestřičky, ale tady to byla fakt hrůza. Navíc mi stále tekla plodová voda - v moudrých knihách, které jsem v těhotenství četla psali, že když odteče voda, tak se jde rodit..., jinak přeci hrozí infekce... Voda mi tekla, jak když pustíte kohoutek, pořád a pořád - měnila jsem si po 5ti minutách ty jejich obří nemocniční vložky... Ležela jsem tam 4 dny a ani postel mi nepřevlékly... fakt super - bylo to úžasné... Nervy stále na pochodu... Když jsem se sestry zeptala - tak mi v pochodu jen odsekla - To vám bude týct, až do porodu! - ještě s výrazem a už neotravuj! Z doktora jsem vymáčkla, že mi dávají ještě nějaké látky, které uspíší vývoj plic a jater miminka. Ve čtvrtek vysadili prášky na zadržení porodu (v neděli jsem přijela s odtékající vodou). Zhruba za hodinku už to na mě přišlo - první bolesti cca v 8:30 - zavovalala jsem na sestru a ta mě řekla, že to určitě ještě nemůže být. OK, zatnula jsem zuby a rozdýchávala bolesti - zhruba v 9:30 jsem měla stahy po půl minutě. Znova jsem zavolala a aniž by mě někdo vyšetřil, tak mi sestra dala monitor a zas odešla. Navíc jsem byla už špatná i z toho, že jsem moje miminko necítila asi dva dny hýbat, ale monitoty byly v pořádku, tak alespoň to mě uklidňovalo... V těch příšerných bolestech jsem tam ležela s monitorem, u kterého se nesmíte skoro hýbat... Začaly mě už brnět ruce a motat se hlava, asi jsem se už začínala zřejmě dostávat do holotropního dýchání. Za chvíli ze mě sundali monitor a já zas na sestru, že už to opravdu cítím jako porod, že mám veliké stahy a že cítím asi tlačit hlavičku. Strčila do mě prsty a řekla, že to ještě nebude. mé bolesti byly už tak hrozné, že jsem začala křičet jako s prominutím kráva, cítila jsem jasně, že mi tlačí hlavička na konečník, ale nikoho o stále nevzrušovalo - NA JEDNOTCE JIP !!!!! Nakonec jsem se svým ukrutným řevem domohla příchodu lékaře - v 11:40, křečovitě jsem ho chytla za ruku a rozhodla jsem se, že už ho nepustím a prosila ho, ať se na mě podívá. Možná tam má ještě teď otlak... Pan doktor byl zřejmě kliďas, ale když mě vyšetřil, tak jen poručil, ať mě na tom nemocničním pelechu otočí, aby se vůbec do té místnosti všichni nějak srovnali, stihly ještě přiést nějakou podložku, já jsem povolila uzdu tomu, co po mě tělo už 3 hodiny žádalo a Sárinka byla v tom okamžiku na světě.
Jen jsem ji letmo zahlédla a už ji odnesli. Byla jsem štěstím bez sebe, že je živá a zdravá, to jsem se dozvědla po dalším vyptávání od sestry.
Za chvilku po porodu mi řekli, ať se zbalím, že mě převezou na poporodní. Pamatuju si, jak jsem tak chodila a šíleně krvácela. Ale šťastná, že to je za námi. Pak přišel zřízenec a odvezl mě jinam - na poporodní. Odpoledne přijel manžel a šli jsme se podívat na naši Sárinečku. Byla v inkubátoru na dětské klinice - byla nádherná, ale neuvěřitelně malinká - měla 1.7kg a 42cm (panenka Chou Chou má 47cm). naštěstí bylo vše v pořádku, tak jsme byli šťastní a já jsem si šla odpočinout a manžel jel zase domů.
Byla to moje poslední klidná noc na hodně dlouho. Ráno, když jsem přišla za svou holčikou, už tam nebyla- setra mi řekla, že se její stav zhoršil, a že je na JIP. Že má zřejmě nějakou poporodní infekci, díky tomu, že jsem rodila v nesterilním prostředí. Slušný šok. Přišla jsem na JIP a tam mi řekli, že holčika v 5 ráno zkolabovala. Ležela tam v inkubátoru, po celém tělíčku infuze a měla apnoické pauzy (chvílemi přestávala dýchat...) Nejhorší bylo, že lékaři se nijak jistě o její budoucnosti nevyjadřovali. Nikdo mi nechtěl říct, jestli to bude dobré nebo špatné... Za chvíli tu byl i manžel - byli jsme z toho oba totálně na prášky. Uplynuli tři dny a stav mé holčičky se stále horšil, nic nezabíralo, dnem i nocí jsem se modlila v jednom neopřetržitém koloběhu.
Po třech dnech mě vystrnadili z poporodního a mohla jsem jít na ubytovnu v areálu nemocnice, kde byly maminky dětí v inkubátorech. Vypadalo to tam jak v ubytovně pro dělníky s plesnivýma koupelnama. Taky slušný šok...
Tak jsem se snažila vymačkat z mého vystresovaného těla, alespoň trochu mléka, pro mého miláčka, protože to bylo to jediné, co jsem pro ni mohla udělat. Drala jsem si bradavky jak blázen, pro těch pár kapek, které tak tak stačili nemocničním normám. Sárince pak mlíčko dávali sondou do bříška.
5. den nastala krize, stav se zase zhoršil, doktor to risknul a nasadil Sárince patery antibiotika. 7. den se zdálo, že už konečně infekce začíná ustupovat, první malé vítězství po té celé hrůze. Sárinka se pomalu lepšila a po 4 týdnech jsme skončili na Intermediárním oddělení, kde už jednou byla - těsně po porodu. Tak jsem za ní chodila a zkoušela jsem kojit, Sárinka byla hrozně vyčerpaná. Stále spinkala a nabírala síly a nějaké kojení ji vůbec nezajímalo. Tak jsem si rvala prsa jak blázen dál. Někdy jsem odstříkala trochu víc, a tak jsem si ukládala mléko do ledničky. Ve finále jsem zjistila, že mi občas mléko vylili a nebo dali jinému dítěti a naopak - mému dítěti dali cizí mléko apod. To mě přijde taky celkem drsný, protože přeci nejvíc pomůže mlíčko od vlastní mámy, ne? A vůbec, když je miminko, takhle malinký a nemocný.... haůůůů Na intermediárním odd. mi vysoká blondýna - sestra sdělila, že stejně nikdy kojit nebudu - že se snažím zbytečně. A jinou maminku, která jednou denně dojížděla a která mělá zdravé - jen menší miminko přede mnou vychvalovala do nebes, jak je ohromě šikovná a skvělá - tak jsem se cítila fakt ja hadra na podlahu :( Holt profesionální přístup!
Naštěstí jsme to nějak upřežily a konečně se přesunuly na nedonošence. Tam byly některé sestry teda taky pěkně hustý, ale byla tam i paní doktorka Tichá - anděl na zemi! Ta první, pro mě měla vlídné slovo a utěšovala mě, ať se netrápím, že to určitě zvládnem. Asi díky ní, jsme všechno přestály a po několika dnech jsem konečně mohla být se svou holčičkou na pokoji. Byla to nádhera! Byla jsem v sedmém nebi, díky paní doktorce, jsem se konečně trochu uklidnila a Sárinka začala pomalu bumbat a nemuseli ji už krmit sondou. Rodila jsem 15.1. a 27.2. Sárinka dosáhla váhy 2500g a přijel si pro nás tatínek. To největší drama mého života skončilo... I když první rok Sárinka hodně promarodila a další Vánoce jsme proležely spolu v nemocnici, pomalu jsme to vše všichni zvládli. Kojila jsem do 2,5 let - Sárince budou teď v lednu 3. I když je drobnější, tak má 97cm, což 3 letem naprosto odpovídá, je to divoch, je nádherná, chytrá a miláček....
Když si vzpomenu, že kvůli těm pablbům v Hradecké fakultní nemocnici, kvůli naprosté ignoranci personálu, tu vůbec nemusela být, otevírá se mi skutečně kudla v kapse.
Snad jen závěrem, jsem dcera porodní asistentky a můj tatínek, který je bohužel po smrti, byl primář gynekologicko - porodnického odd. Když si vzpomenu, co mamka s taťkou doma vždy vyprávěli, o těch krásných porodech apod., jak se k pacientkám hezky chovali, jak maminky dávaly dětem jejich jména.... tak se mi chce brečet, to by můj táta koukal, co se může dít...
Druhé miminko bysme hrozně moc chtěli, ale zatím jsem nenašla odvahu - no uvidíme.....
Milena