Re: I já si zažila děs

Mili jen honem do dalího mimouše! :-) Je to opravdu hodně drsné a nepříjemné co zde se píše vč. úvodního příběhu!!! A já jsem tolik šťastná že jsem celé těhu až do porodu měla takovou péči jakou jsem měla že to ani vyjádřit slovy nejde!
Byla jsem, jsem a budu vždy hypertonička beru nekombinovanou léčbu zatím ve velmi malých dávkách a docela ji i neužívám ;-) Mého případného těhu a problémů které jej budou provázet se moje ženská Dr. i internistka obávaly ještě před otěhotněním. První tři měsíce jsem léky nebrala, hodně jsem sportovala (aktivně ve fittnes centru, několika hodinové prochajdy se psem) a taky jsem hodně pracovala (v té době byly aktuální přesčasy. Cítila jsem se výborně a šťastně!Fazolka se zabydlela po dvou cyklech po vysazení HA (brala jsem ji 10let) při naprosto předpisové ovulaci! A já dělala prostě to co jsem intuitatvně měla za dobré pro mé tělo a maličkou fazolenku. Poradny byly v pořádku a tlak se jakž takž držel na uzdě. Vydržela jsem to takto do 16tt kdy se tlak začal zvyšovat a museli se léky nasadit... moje milá paní doktorka mi tedy řekla tuhle informaci dost drsně, ale jsem ji i za tenhle přístip vděčná! Protože né vždy je člověk rozumný tak jak by asi měl být... vyšetřila mně, koukla do papírů a řekla doslova "Jsem s vašim miminkem moc spokojená je to hodně živý malý koblížek, nebude moc velký ale nemusí být každé miminko obrosvké. Akorát s tím tlakem by jsme měli něco udělat protože by bylo škoda už takové hotové zdravé miminko si zabít." !!!!!! Vytřeštila jsem oči, shrábla svršky v a minutě jsem byla s prosíkem u sestry mé internistky že musím okamžitě na kontrolu :-) nasadily jsme léky, ty zabírali tak nějak jednou ne a jednou jo...ale docela jse mse už naučila své tělíčko ovládat a zvládala jsem se uklidňovat, znižovat tepovku a relaxovat... i když věřte nebo né trénovala jsem dost aktivně až do 22tt a práce ve firmě bylo tolik že jsem mezi domácností a holkama pejskovýma stíhala akorát koblížkovi zpívat, hladit jej přes bříško, povídat příběhy a ujišťovat jak moc ho miluju a modlila jsem se za něj k universu - protože je to přeci můj nevětší a nevyžebranější mimoušek! (někdo mimi chce a nejde mu dřív jak za několik let, mně mimi šlo hned jak jsme začli tvořit, ale než jsem vůbec přesvědčila taťku musela jsem také počkat 5 let!) No a při tom všem jsem prostě nestíhala sledovat zda mi není náhodou nějak jinak než by mělo být. Strášně jsem si vše užívala a všechno bylo nádherné! Tak jsme si tak spolem užívali symbionství 2v1 a čas plynul. V 36tt jsem na prvních ozvách už Dr. nepřesvědčila že nejsem oK a mazali jsme do fakultky. Myslela jsem že mně vyšetří, den poležím a jdu domů...a dojdu v temínu a pěkně přirozeně si koblížka porodím. Přijímání na fakultku bylo dost zdlouhavé, vyšetření drsné a po dosavadní péči hooodně nepříjemné a nakonec jsme vydedukovali s holkama na pokoji že chytrá mladá paní doktorka se mi snažila udělat hamiltonův hmat i když jasně viděla že jsem tam pro pre-eclampsii, a špatné ozvy plodu. Nevím co chtěla dokázat, ale přežila jsem to tak jsem to dál neřešila. Navíc se mně poté ujal ostatní personál a tom use nedalo vytknout nic! Opravdu! Snad jen to že si s námi neměli čas povídat déle než bylo nezbytně nutné :-))))) Každý den jsem všechny ujišťovala že je mi výborně a můžu domů... každý den ně ujišťovali že rozhodně na tom nejsem tak výborně ale je výborné že jsem tolik optimistická a veselá mamka a mám se toho držet dál. Ale jestli půjdu domů tak jen s miminkem v nárůčí! Tahle věta byla tak hřejivá že už mi bylo všecko putna a chtěla jsem miminko hned :-) No každý den jsem chodila na ozvy po 60-ti mutách asi 3-5x deně, malý měl mězi 16-110 tepy za minutu...mají mít 125-156tepů/min. Občas se ztrácel úplně, sestřičky se o mně bály chodily ustrašené a pravidelně vodily sloužící lékaře, hledali sjme spolem polohy kde byly tepy nejrychlejší, nakonec jsme zjistili že pokud budu ležet na levém boku bude vše mnohem lepší. Vydedukovali tak snížení tepové frekvence následkem omotání pupečníku a proto mohly ještě vyčkávat. Já jsem jim tvrdila že cítím výborně - cítila jsem se...jen mi bylo smutno po domově. Poctivě jsem ležela na levém boku a nohy mi cukali, neumím ležet jen tak...ale pro koblížka jsem udělala co bylo nejlepší! A koloběh pořád dokola, tlak měření každou hodinu a půl, ozvy viz výše psáno až jednoho dne jsem na vizitě škemrala že bych ráda domů na víkend a potom třeba vyvolat porod. Poslali mně tedy na dopplera jak bych na normální porod reagovala jestli bych zvládla zátěž co moje srdce, cévy a tlak a hlavně co miminko. Dopller docela sranda, stahy byly zvláštní a hodně příjemné, moc jsem se těšila že mi to rozjede normální porod a ještě to všem ukážu :-) Podle záznamů jsem měla stahy opravdu dost vysoké a mimi nereagovalo nejlíp ale ani nehůře...tak nějak mezi v normě na to že byl zřejmě omotaný. Celou noc jsem pak měla stahy po půl hodině a opravdu jse mse těšila co bude. Ráno byla vizita docela pozdě 10:15 a na ní jse Dr. peřsvědčovala že jsem opět OK a můžu tedy na ten víkend domů...řekl že se uvidí ale ať s tím nepočítám že mezi námi je mi toho mnohem víc než si vlastně jsem schopna připustit. Beztak netušil jakou mluvil pravdu! Dvě minuty po odchodu vizity jsem měla poruchy vidění...přestávala jsem vidět...ještě jsem napsala SMS sestře zda je v těhu normální mít tmavě barevné kruhy před očima a než jsem poté došla na sesternu neviděla jsem nic :-(( šupli mně nytrák pod jazyk, změřili tlak zjistili že kolabuju a z pre-eclampsie a eclampsie jak vyšitá. Stabilizovali nás a poslali na oční, naštěstí tam vše OK, za chvíli se mi udělala fajn a šli jsme na velký UZ tam mi řekli už to co dříve, málo plodovky, malý plod ale velmi hbitý a špatné ozvy. Normální porod nepřicházel v úvahu a Dr. se mně poptal na svolení zda vzhledem k mému stavu a stavu miminka bych šla do císaře aniž by se vyvolával normální porod. Samozřejmě jsem neváhala chci miminko teď hned a zdravé! Řekla jsem a v do deseti minut jsem byla na sále, mezitím vše ještě konzultoval s ostatními lékaři i mou osobní gynekoložkou. Takže v 10:15 vizita a v 11:48 se Tadeášek vyklubal na svět s moc příjemnými lidmi super vedeným císařským řezem na lokálním umrtvení. Vše mi bylo docela přesně popisováno na mou žádost a trpělivě vysvětlováno. Tadeáška jsem slyšela, viděla a mohla ho pohladit, po ošetření ho mohl držet tatínek a i my jsme se mohly vidět při převozu na JIP kde byla taky výborná péče!!!!! Například když viděly jak hodně piju, dali mi dva velké kelímky vody :-) otírali pot, hlídali kapačku, ptali se na pocity a mluvily velmi tiše mezi sebou aby nás nerušili ale o nás a našem stavu nám netajili nic... lékaři chodili na kontrolu a se zájmem se vyptávali...i následné postavení na nohy a sprcha tak...no netušila jsem že se někdy nechám takhle ošetřovat aniž bych se nějak styděla...ale byly tak velice milé a profesionální že to vůbec nepřišlo trapné. Na oddělení šestinedělek taky vše výborné...miminka vozili už i na JIP pravidelně co tři hodiny a Tedíska mi dali hned první noc - požádala jsem...kojení a vše se zvládalo s jejich pomocí výborně a já docela spontáně a dojatě letěla sestřičkám říct když jsme poprvé nakojili přes klobouček docela plné bříško a sami. Tedísek byl mazlík, měl 2,40kg 45cm byl dost živý - je dodnes a hladový - je dodnes a miláček - je dodnes... a bude navždy :-) Já měla hrozné brnění hlavy víc jak tři měsíce a nechuť k jídlu, nechtělo se mi než starat se o rodinu a Tadeáška... asi tlakem, nesrovnal se mi nikdy a ani nesrovná ale v šestinedělí to asi byl nápor na tělo. Jizva na svalech má boule, protože jsem neuměla dpočívat a jizva na děloze ještě netuším... byla jsem dost dlouho chudokrevná a slabá...ale ignorovala jsem to. Tedísek proplakal celé dny a noci (spal tři hodiny po 20-ti minutách přes noc a podobně 2 přes den) snažila jsem se přepínat a shoršily se mi srdeční papilace...tep mám v normálu 95tepů za minutu... a teprve včera jsem si tak nějak postupně vybavila moje smptomy těhu, bolela mně hlava docela obstojně, vím že jsem kolikrát měla takové migrény že jsem musela odejít s kanclu mimo lidi a dát si nohy nahoru, otékali mi tlapky a ťapky tak moc že bolel každý krok, dost často jsem nevybírala furta, houpal se mi chodník a padali stromy :-) Bříško mi trvdlo vícekrát jak 10x za den (tak 20-30 tvrdnutí za den docela na minutu) kyčle bolely jak drak...a já přemýšlím jak jsem to všechno hezky někde utlumila v pozadí a užívala si prostě toho že čekám miminko a že je to zázrak tak velký že všechno ostatní jsou malichernosti! Mimochodem ,Tedísek byl dvakrát omotaný pupečníkem ,placenta už v 37tt byla stárnoucí, plodovky bylo zoufale málo mně kolaboval oběh a proto jsem oslepla...večra jsem se taky dověděla že v mém stavu se docela běžně pak už jen umírá ... A naše propuštěcí zpráva je jedna velká nadávka :-) s dobrými koncemi... Mám velmi aktivního dnes už 14-měsíčního chlapečka, moc chytrého, krásného a jedinečného a taky zlobivého až hrůza...jak ovšechny naše porozené a odnošené děti...ať už přišly na svět jakkoli... já mám alespoň to štěstí že jsme přežili ;-) a že nám k tomu pomohl super personál a jsem nevýslovně znovu vděčná... a proto nebojte se mamky a měte své děti tuze rády milujte je...je to jedinečná příležitost a nebude se opakovat... i když příchod na svět nebyl zrovinka jednoduchý, oni za to nemohou a už jen to že přežily spolu s vámi znamená že jsou stateční a silní a zaslouží si žít tenhle život a být milováni maminkou, tatínkem už jen za to jak těžce si museli svůj život vybojovat... a další porody budou třeba zas hrozné, ale myslím že v životě je spousta ještě hroznějších věcí co nás čekají a když nakonec dopadne všechno dobře...tak proč se otáčet zpět :-)))) mějte se všichni mooooc krásně, zdravě a spokojeně. A nezlobte se že jsem tu zabrousila s tolik pozitivně vypadající zpovědí... navíc u mně platilo že není všechno takové jako se zdá