tak k těm dětem..

Tak k těm dětem můžu já něco říct. Když jsme se odstěhovali ze sídliště na vesnici, tak bylo naší dceři 11 let a ze začátku to vypadalo pro ní tragicky.Nikdy nezapomenu na to, jak mi na otázku: proč brečíš? odpověděla: mami, já chci zpátky do civilizace!Bydleli jsme totiž v paneláku (hned vedle školy) a ona měla snad v každém patře kamarádku či spolužačku, odpoledne trávily spolu, přecházely z jednoho bytu do druhého - no bezva holčičí život. A my jsme jí z toho vytrhli, ona musela jet autobusem domů, do prázdného domu. Byla z toho hodně nešťastná, domů jezdila stále později a později. A pak se to najednou zlomilo, kamarádky začaly jezdit i k nám a když začala chodit na gymnízium tak zjistila, že tam dojíždějí vlastně všichni a jsou na tom podobně jako ona a přitom mají jiné názory a jsou spokojení. Já si vůbec myslím, že ten způsob života ( ve městě či na vesnici) je taky hodně o prostoru. V paneláku měly naše dcery k dispozici společný pokoj 3x3 metry. V domě mají nejenom každá svojí ložnici a společný obývák s balkonem, ale také celý ten prostor okolo, nežijí zavřené va svých pokojích, a to ani nemluvím o zvířatech, o tom jak psi nebo kočky ( a co teprve koně!, ty ale my nemáme) obohatí život člověka. Je dobré, jak můžeme žít společně, ale přitom každý ve svém soukromí, jak si můžeme najít vždycky místo pro sebe i pro svoje návštěvy, být i nebýt spolu. Já když si dnes vzpomenu na panelák, tak ve mě převládá pocit stísněnosti až klautrofobie. Vždyť my jsme vlastně v tom bytě nežili, ale jenom přespávali. A víte, že se mi dneska ten náš dům zdá skoro malý?