Otevřená srdce

Bydlíme na Malši u Budějovic a ani nás nic přímo nepostihlo. Jezdím ale na kole do práce okolo povodně dvakrát denně a kdykoliv to vidím znova, zachvátí mě úzkost a pořád přemýšlím o tom, co udělat, jak pomoci..Doba byla hrozná, ale ještě je. Bahno sice mizi a smrdí jen někde, šťastnější měli co uklízet a mají se kam vrátit .Je vyklizíno, všude páchne Savo.
Domy, co měly spadnout, už spadly. Definitivní zmar.
Pro postižené ale boj s osudem nekončí. Denně, v každé chvíli narážejí na situace, které jim připomínají , co se stalo.Denně si vyčítají,co udělali a co neudělali, proč zrovna tuhle knížku nevynesli až na půdu, proč neodnesli králíky ssebou.Hledají vinu v sobě a pak v těch okolo.
Nic nemají.Nebo toho mají mnohem méně.
Není taška do školy , a nejsou pastelky. Není oblíbený hrnek na kafe , ani boty nejsou.. Není kolo ,lednička, ani pračka. Není na čem psát úkoly, ani kam položit koláč od sousedů... Nejsou fotky, ani slepice, ani zavařenina na vánoční cukroví. Není zimní bunda, a nejsou peřiny pro hosty. Nejsou peníze, ani síla ani mládí není.
Blaničtí rytíři nevydrží dlouho vzbuzení. Znám to. Sejde z očí, sejde z mysli.Za měsíc po minulých povodních na Moravě jsem si na zaplavené asi určitě nevzpomněla denně...Snad jen : teď, když mrzne, co asi ty podmáčené domy.. chudáci lidi..
Nechme pootevřená vrata od Blaníku,ať v nás to dobré neusne příliš tvrdě, nechme rytíře jen dřímat a naslouchejme, kdo zavolá o pomoc. Nechme si v podvědomí myšlenku ,že blízko nás jsou lidé, co budou potřebovat i za měsíc naší pomoc.Je jim hodně zle a co my víme, možná je to nejhorší teprve čeká. Jen už nebudou tolik k vidění....
Helena