Re: Mili,jsi pro me neskutena

Dasozvláštní je, že já si připadám slabá a ufňukaná. Až do Milenčiny nemoci jsem byla velmi šťastná žena, starosti jsem taky měla, ale takové běžné, co mají všichni a abych pravdu řekla, myslím si, že v tom strašném období Milenčina umírání a nějakou dobu po její smrti, žily moje děti z toho, co jsem jim dokázala dát předtím. Ze začátku jsem byla tak zlomená, že jsem opravdu jen plakala a nedokázala se jim nijak věnovat. Dnes vím jednu věc, že už nikdy v životě tady nebudu tak jednoduše, samozřejmě šťastná jako dřív, toho jsem se musela vzdát, ale to mě svým způsobem osvobodilo k tomu, že tu dokážu být méně pro sebe a více pro ty, kteří mi byli svěřeni, kteří mě potřebují, myslím manžela, mé děti, rodiče. A to je celé tajemství toho, jak to přežít a fungovat, povinnost k těm, které miluješ, také bys to dokázala.

Situace kolem Tomíkova narození byla docela zoufalá, ne sama o sobě, ale v souvislosti s Milenkou ano. Ani se mi to nechce přiznat, ale v určité chvíli, kdy to vypadalo, že to nemusí přežít, jsem se prostě rozhodla se tolik emočně neangažovat. Jakoby si ho tolik nevpustit do srdce, dokud bude hrozit, že by umřel. Možná to zní hrozně, ale nedokázala jsem si představit, jak bych mohla znovu přežít ztrátu někoho, koho bych milovala tolik jako Milenku. Ale také jsem se rozhodla mu věřit, dokud je minimální naděje a ta moje víra mu myslím pomohla se z toho dostat. Jen to srdce mi překvapivě nešlo hned tak naplno otevřít, jak jsem předpokládala. Nějakou dobu se mi zdálo, že ho nedokážu milovat tak hodně jako ostatní děti, ale dnes bych ho už nedala Naopak mi jeho přítzomnost pomáhá být zase sice trochu jinak ale přeci jen šťastná.