Pochopení a rozhořčení!

Ahojky Renato! I já mám za sebou více méňe to samé co ty! Nemá cenu tě litovat, říkat ti: "TO bude dobrý!". Stejně to nepomůže! To prostě musí přebolet! Nejdůležitější je, že se máš o koho opřít, že máš někoho, kdo tě v tom nenechá a bude dál bojovat s tebou! Musím souhlasit, že i nám s manželem to vztah spíš upevnilo. Nám se to nakonec, sice až po dlouhých pěti letech, povedlo! Adélce je teď 14 měsíců! A ty to dokážeš stejně jako já a spousta dalších!! Tak hlavně se drž!!!!
Ještě bych ti chtěla říct, ať rozhodně nebereš vážně příspěvky lidí jako je Petra Neomi! Tohle totiž může napsat jenom neuvěřitelně bezcitnej člověk!! My jsme pro miminko udělali téměř vše.... laparoskopie, inseminace, umělé oplodnění ....neúspěšně! Nakonec to vyšlo samo! Nikdy by mě nenapadlo, právě proto, že jsme to miminko tak strašně chtěli (pro Petru to asi nebyla ta nejdůležitější věc), myslet na ten náš zázrak, jako na zárodek a ještě k tomu si připouštět, že o něj vlastně můžu přijít!! Samozřejmě podruhé je to něco jiného! To už jen doufáš, protože moc dobře víš co vše se může stát!! Ale pořád, to pro mě bylo miminko a "hroutila" bych se z toho stejně!! Jí se to asi nestalo a netuší jaká je to bolest!! Jestli jo, tak bych už pro ní měla jen samá sprostá slova a prosbu ať si tyhle kraviny nechá radši pro sebe!!!