Spolu i s tím, co nás odlišuje

Smíšená manželství mezi příslušníky různých etnických skupin jsou v naší současnosti stále běžnější.

Jaké s sebou tato manželství přinášejí problémy – a jak je možné je konstruktivně řešit?

Vstupujeme do nového století, ve kterém může rodina vypadat jinak, než byla popisována a vnímána na začátku a v průběhu století předešlého.Vstupujeme do vyspělé Evropy a naše společnost si bude muset zvykat mimo jiné i na to, s čím se bylo možné do nedávné doby v Čechách setkat jen výjimečně, zato běžně v západní Evropě – smíšené manželské či partnerské páry nejen mezi Evropany navzájem, ale i mezi Evropany a občany z jiných kontinentů a etnických skupin.

Téma smíšených manželství

s sebou v současnosti přináší podle mého názoru řadu mýtů. Koneckonců jsem s jedním takovým mýtem přišla i já do rodiny manželů Fresco, když jsem připravovala březnový díl pořadu Čas pro rodinu. Myslela jsem si totiž, jak je velice těžké (téměř nemožné) žít v Čechách ve spokojeném manželství s občanem, který pochází z jiného kontinentu, kde mimo jiné dochází i ke střetu dvou odlišných kultur. V konkrétním případě rodiny Fresco mezi Češkou a mužem z Bolívie. Z osobní i profesní zkušenosti vím, jak bývá někdy složité najít dohodu mezi partnery, pocházejících z jedné kultury.

Ústředním motivem pořadu bylo ukázat lidem, kteří mají možná i na základě předsudků obavy z toho, že se jejich dítě, člen širší rodiny nebo prostě někdo z jejich okolí rozhoduje nebo již rozhodl uzavřít sňatek nebo partnersky žít s cizincem z jiného kontinentu, že je možné dojít ke spokojeném vztahu, který bude možná bohatší paradoxně právě o tu obávanou různost.

Eva a Chaviér

Sám pan Fresco říká, že si nikdy neplánoval, že se odstěhuje do Evropy a navíc, že se ožení a bude žít v České republice. Bolívie je chudá země, on vystudovat bakalářské studium (technické kreslení), ale v Bolívii bylo těžké se uživit. Jeho kamarád si pořídil obchod s etnickým zbožím (ponča, svetry, čepice, hudební nástroje) v Čechách a několikrát panu Fresco telefonoval, aby mu přijel pomoci v obchodě. Ten nejprve nechtěl, protože hovořil málo anglicky a češtinu neznal vůbec. Kamarád ale opakovaně naléhal, až se rozhodl nastoupit do kurzu češtiny a odjel do Česka pracovat.

S manželkou se seznámil právě v obchodě – líbilo se jí zboží, které prodával. Nejprve spolu kamarádili a z jejich kamarádství se postupem času vyvinul partnerský vztah.

Pan Fresco se od manželky učil česky, paní Fresco zase od manžela španělsky. Protože je lékařka a umí latinsky (hovoří také portugalsky), španělština jí nedělala zvláštní problémy. Paní Fresco si myslí, že když se někdo rozhodne žít v cizí zemi, je nutné nejen se učit jazyk, ale mít také co možná široký kontakt s tamními lidmi. Proto se rozhodla , že manžela bude brát mezi své české kamarády a známé. Pan Fresco ale v té době často nechtěl nikam chodit. Nebyla příjemná jazyková bariéra. Protože však na začátku jejich vztahu fungovala podle paní Fresco zamilovanost, překonal ostych a do české společnosti s ní chodil. Tím překonal bariéru a snaží se česky hovořit.

On sám se nikdy nesetkal s tím, že by ho někdo diskriminoval např. při ucházení se o zaměstnání. Jeho první zaměstnavatel byl kamarád z Bolívie. Později pracoval pro cestovní kancelář. V současné době učí španělštinu a dělá španělské korektury. Zkrátka se snaží živit sebe i rodinu tím, co umí.

Občas se setkává s neochotou a netrpělivostí prodavaček v obchodech, ale s úsměvem dodává, že zdejší prodavačky nejsou příliš ochotné k nikomu.

Snad největší urážka, kterou pan Fresco v Čechách zažil, byla vlastně způsobena neúmyslně. Kdosi ho totiž nazval indiánem. Na jihu Bolívie, odkud pochází, je totiž slovo indián synonymem pro někoho, kdo není dobrým člověkem.

Svatbu měli podle českého tradice. Svatební obřad byl na úřadě a potom šli s malou skupinou hostů na oběd. Paní Fresco pro zajímavost uvádí, že pořízení dokladů potřebných pro sňatek a náklady na tlumočnické služby (aby byl sňatek s cizincem platný, je nutné mít u obřadu tlumočníka) stály více peněz, než svatba sama. Kdyby měla být svatba podle tradice v Bolívii, byla by pravděpodobně církevní, trvala by alespoň tři dny a bylo by na ní mnohem více hostů. Manžel s úsměvem upozorňuje, že v Bolívii se nosí snubní prsten na pravé ruce. Ačkoliv je oddán podle českých zákonů, cítí se být ženatý.

Reakce okolí

Reakce rodiny, přátel a okolí na partnera byla u každého z manželů různá. Pan Fresco říká, že jeho rodiče jsou šťastní, když je šťastný on. S rodiči a šesti sourozenci je v častém telefonickém styku. V Čechách za ním byl zatím jen jeho mladší bratr s manželkou, který žije v USA. Od nikoho z rodiny nebo z okolí se nesetkal s kritikou nebo s vyjádřením nespokojenosti s tím, že se rozhodl oženit se s Češkou.

Paní Fresco se zejména na začátku svého vztahu s manželem setkala s obavami ze strany svých rodičů . Nebyly o tom, že zeť pochází z Bolívie, ale o tom, jak uživí rodinu a zda bude jejich vztah životaschopný. Ze začátku jim rodiče finančně pomáhali, ale postupem času začali být mladí manželé soběstační. Navíc rodiče viděli, že je jejich dcera spokojená, že má krásné a zdravé děti. Vztahy mezi oběma generacemi se postupně lepší. Paní Fresco o sobě říká, že je kosmopolitně založená a takové má i přátele. Snad proto se nesetkala s negativní reakcí na své manželství. Neposuzuje lidi podle toho, jak vypadají, ale jací jsou. Pokud se snad někdo pozastaví nad tím, že jí „nebyli čeští chlapci dost dobří“, myslí si své.

Čeho si na sobě váží

Nejvíce ze všeho na manželovi obdivuje vztah ke jeho rodině (k rodičům, sourozencům, jejich dětem). Říká, že dopisy, které si vzájemně píší, jsou plné úcty a lásky. Také ji manžel učí dávat najevo lásku k jejím rodičům, na což ona nebyla zvyklá a není to o tom, že by rodiče neměla ráda. Myslí si, že je v Čechách zakořeněná teze, že rodiče a děti se mají rádi navzájem a že není potřeba si lásku dávat najevo a projevovat tak svůj vztah. „Chaviérovi dalo hodně práce, než jsem zatelefonovala svým rodičům, že je mám ráda,“ vzpomíná. Nebo například když je smutná, manžel ji obejme a vyzývá, ať klidně pláče, že se jí uleví. Než se naučila před ním plakat, také jí to trvalo. Ke vzájemné úctě, lásce a srdečnosti mezi členy rodiny oba vychovávají i své dva syny.

K řešení partnerských konfliktů

se naučila paní Fresco přistupovat racionálně. Je velmi jednoduché se na někoho zlobit, říká . Zejména v manželství, kde jeden pochází z jiné kultury, je třeba si „vypracovat svůj scénář“. Ona se snaží zpravidla zjistit, proč má manžel jiný názor na tu konkrétní spornou věc, než ona. Uvádí příklady – ze začátku našeho vztahu se mnou manžel nechtěl chodit mezi mé přátele a mě se občas zdálo, že je nabručený. On byl ale nejistý v komunikaci v češtině – to bylo celé (tedy nebylo to o tom, že se by se mnou nechtěl chodit do společnosti, nebo se nechtěl stýkat s mými přáteli, ani nebyl nabručený). Jako další příklad uvádí, že první reakce manžela na to, že chtěla doma třídit odpad, byla záporná – podle jeho názoru je to hloupost. Přišla ale na to, že manžel nerozumí tomu, proč ona považuje za nutné odpad třídit. V Bolívii mají životní prostředí poměrně nezkažené a dokud jim nikdo nedá jinou, lepší práci, budou prostě deštné pralesy kácet. Důležitosti ochrany životního prostředí a potažmo třídění odpadu je pro něho velmi abstraktní pojem. Opět tedy nešlo ze strany manžela o snahu jí nevyhovět nebo ji urazit. Nechce tvrdit, že nemají žádné problémy ale myslí si, že se je naučili docela konstruktivně řešit.

S racionálním řešením případných konfliktů souvisejí i společné finance. „Kasu“ drží manžel a společně se domlouvají, jak budou s penězi nakládat. Pan Fresco považuje za důležité mít pěkně zařízený byt, pěkné oblečení. Paní Fresco si zase klidně nějaký čas nekoupí nic nového na sebe, ale chce, aby děti mohly sportovat, chodit na kroužky, jezdit v zimě na hory atp. Když manžel nechtěl, aby děti chodily do kroužků, zjistila, že v Bolívii se děti vše učí pouze od členů rodiny, ale na rozdíl od českých podmínek je rodina hodně rozšířená a udržují opravdu intenzivní kontakty. Proto zpočátku nechápal, proč mají platit za kroužky pro děti. Vše si vzájemně vysvětlili. Dnes zájmová činnost dětí není problém, jen do kroužků je vodí maminka.

Pan Fresco o sobě říká, že není žádný „mačo, čili mačista“. I do Latinské Ameriky dorazila vlna emancipace a rodiny se dělí na tradiční a moderní. V tradiční rodině má stále určující roli muž. Ten je hlavou a živitelem rodiny a manželka se stará o domácnost (např. její profesní kariéra nepřichází v úvahu) a o děti, kterých zpravidla bývá více než je u nás zvykem. Takový muž je „mačo“, on rozhoduje a rodina funguje, podle jeho přání.

On sám se řadí k zastáncům moderní formy rodiny. Jeho matka také pracovala a jeho čtyři mladší sourozenci se již narodili v porodnici. Nevadí mu, když má manželka kromě rodiny své přátele a zájmy, ani že po mateřské dovolené chce nastoupit do zaměstnání.

Výchovu obou dětí

převážně zabezpečuje matka, zejména proto, že je s nimi momentálně na mateřské dovolené. Neznamená to ale, že se otec dětem nevěnuje. Pan Fresco neuznává tradici prvorozeného syna, která má u některých etnik velký význam. Se smíchem se snažil přiblížit rozdíl ve svém přístupu k oběma dětem. Když se narodil Martin, nesměla být např. voda ve vaničce ani o stupeň chladnější nebo teplejší, než bylo napsáno v příručce. Všechno muselo být více než akorát. Ale Adam, ten je „chudinka“. Ale nesmím si myslet, že snad má Adama méně rád. Ačkoliv chtěl být u porodu, ani jednou se to nepovedlo a to ho mrzí. Martin se narodil císařským řezem a u Adama porod nestihl.

S manželkou se rozhodli, že obě děti budou mít dvě mateřské řeči a že budou dodržovat takový způsob výuky, že budou požadovat, aby na každého z nich děti hovořily jeho mateřštinou. Rodiče si myslí, že kdyby děti hovořily na oba dva oběma jazyky, mohly by se je naučit s chybami. V praxi to vypadá tak, že když Martin říká něco mamince španělsky, ta se tváří, že mu nerozumí. Až když to řekne správně česky, vyhoví mu. Stejně tak se chová otec. Martinovi jsou čtyři roky a v jazycích se plete málokdy. Mladší Adam mluví zatím velmi málo, ale rozumí oběma rodičům. Martin na bratra při hře hovoří česky.

Rodiče čtou dětem pohádky v obou jazycích. Protože do Bolívie přinesli současnou kulturu Španělé – kolonizátoři, i tam se vyprávějí převážně evropské pohádky. Paní Fresco říká, že v obou zemích mají stejné pohádky například O Červené Karkulce a O Sněhurce a sedmi trpaslících.

Oba manželé by byli rádi, kdyby se jim podařilo v budoucnu jet do Bolívie alespoň na dovolenou, v lepším případě tam pár let žít. Chtěli by dětem zprostředkovat kulturu a zvyky země původu otce.

Rodina otce

Co se týče přiblížení rodiny otce dětem (zejména Martinovi, protože Adam je malý), bylo podle paní Fresco velmi zajímavé, kdy začal Martin komunikovat po telefonu s babičkou. Aby rodiče manžela měli představu o tom, jak vypadají členové rodiny jejich syna nejen, že si telefonují, ale posílají jim nahraná vnoučata na videokazety . Když babička Fresco telefonovala do Prahy, Martin s ní nechtěl po telefonu mluvit, neuměl si patrně udělat představu, že mu volá ještě nějaká jiná babička, než kterou má v Praze. Až když poslala babička Fresco svou video nahrávku se vzkazem pro něho a oni mu nahrávku pustili, začal s babičkou telefonicky komunikovat.

Paní Fresco si je vědoma toho, že její děti vypadají trochu jinak, než české děti. Zatím se s žádnou averzí přímo nesetkala, i když nevylučuje, že se to může stát. Oba chlapce chce vychovávat k názoru, že nezáleží na tom, jak kdo vypadá, ale na tom, jaký je. Zároveň je vychovává k tomu, aby se oba uměli účinně bránit, když je někdo napadne.

Příběh rodiny Fresco byl natočen v rámci pořadu Čas pro rodinu (ČT).