Když dítě odmítá komunikovat

Obtížným úkolem dospívání je získat pocit vlastní totožnosti a dopracovat se nezávislosti. Aby se to mohlo podařit, musí dojít k určitému oddělení mladistvých od jejich rodičů a ostatní rodiny. To je jedním z důvodů, proč vaše děti v pubertě nechtějí sdílet všechno s vámi, jako tomu bylo až dosud.

Druhým důvodem je skutečnost, že vaše dorůstající děti žijí v kultuře, která se liší od kultury dospělých. Kultura dětí v pubertě vyznává jiné hodnoty, vyznačuje se jiným vkusem, jiným smyslem pro humor než kultura jejich rodičů. Dospívající mládež chápe věci jinak než vy a vy zase naopak nevidíte věci tak jako oni. z tohoto důvodu je obtížné najít společný námět k rozhovoru. Třetí důvod, proč mohou nastat obtíže v komunikaci, se týká interakční dynamiky, vysvětluje Jamie Raser v knize Jak vychovávat děti, se kterými se dá žít (Portál 2000).

Vystupňovaná interakce

Rodič: Počkej! Jsi až moc často zavřený ve svém pokoji. Co kdybys takhle pro změnu zůstal chvíli tady s námi?

Dítě: Dej mi pokoj!

Rodič: Co je s tebou? Ty s námi už vůbec nemluvíš?

Dítě: Na tom není ni zlého. Prostě nemám co říct.

Rodič: Zato máš plno řečí, když se bavíš s kamarády po telefonu.

Dítě: Ale jo! To je skvělý! Co chceš abych ti řek?

Rodič: Třeba jaké to bylo dnes ve škole?

Dítě: Jsem úplně vyždímanej. Jsi spokojená? Budu u sebe v pokoji.

V uvedeném příkladu si rodič přál mluvit s dítětem do té míry, že začal komunikaci vymáhat. Viděli jsme, že to nepomohlo. Jednou jsem hovořil s rodičem, kterému působil jeho syn velké starosti. Šlo o to, že se jeho syn zamykal ve své ložnici, kdykoliv byl doma. Nechodil k jídlu, ani se nescházel s rodinou při jiných příležitostech, a tak rodiče vůbec nevěděli, co mu je. Působilo jim to velké starosti.

Otec došel k závěru, že kdyby chlapec chodil k večeři s rodinou, nemuseli by se tak trápit. Vyhrožování tresty příliš nepomáhalo a tak otec začal každý večer 10 až 20 minut syna skrze zamčené dveře přemluvit, aby přišel k večeři. Samozřejmě že to také nepomohlo.

Navrhl jsem, aby otec pouze zaklepal na chlapcovy dveře, když byl čas k večeři a řekl: „Večeře bude za pět minut.“ Pak měl odejít. První dva večery se nedělo nic. Třetího večera však užaslý otec viděl, že syn k večeři přišel. Jakmile přestal otec pokračovat v negativních interakcích kvůli večeři a omezil svoji touhu, aby se chlapec podrobil jeho přání, negativní interakce skončila a chlapec o své vlastní vůli vyšel z pokoje.

Bez komunikace se neobejdeme

Ačkoliv se dospívající děti snaží osamostatnit, potřebují někoho, s kým by mohli hovořit. Proto je pro ně tak důležité mluvit s kamarády. Proto se také někdy může stát, že přilnou k rodiči někoho jiného a zalíbí se jim sdílet s ním všechno. Dospívání je děsivá záležitost. Dospívající děti si ve skutečnosti velice přejí hovořit o svých obavách a zážitcích s někým, komu důvěřují. Přály by si, aby vám mohly důvěřovat a hovořit s vámi o těchto věcech. Potřebují ale někoho, kdo by mluvil s nimi a ne na ně.

Rodiče však příliš snadno vyleká to, co slyší od svých dětí a mají sklon poučovat, hubovat a poukazovat na to, co je špatného na sděleních, která slyší od svých dětí. Z hlediska dítěte toto vše rozhodně nepřispívá k příjemné konverzaci.

Dítě získá dojem, že když mu řeknete, aby vám něco sdělilo, myslíte tím ve skutečnosti, že chcete slyšet pouze to, co chcete slyšet a ne to, co má dítě doopravdy na srdci. Jestli chcete doopravdy hovořit se svým dítětem, musíte být připraveni na to, že uslyšíte věci, které se těžko poslouchají. A musíte být schopni mluvit s dítětem o těchto věcech, aniž by vaše dítě mělo z rozhovoru pocit, že se provinilo, že je hloupé nebo nezralé! To znamená, že musíte zkoumat, jak se cítí, co si myslí a co má v daném případ v plánu udělat. Dítě chce, abyste mu poradili, ale nejprve potřebuje, abyste vyslechli a respektovali to, co si o dané záležitosti myslí ono.

Strategická interakce

Rodič: Ahoj, jak se máš?

Dítě: Dobře

Rodič: To jsem ráda. A co škola?

Dítě: V pořádku.

Rodič: To je ohromné! Vím, žes měl v minulém pololetí trošku potíže s matematikou. Dělá ti to pořád starosti?

Dítě: Ten učitel mi pije krev!

Rodič: Vážně? Co je s ním?

Dítě: Já nevím. Jde po mně.

Rodič: Hm. To může pěkně znepříjemnit život!

Dítě: To mi povídej! Dělá kravál kvůli maličkostem jako třeba když přineseme domácí úkol trochu se zpožděním. To je toho! Ostatním učitelům to nevadí.

Rodič: No tohle! Co budeš dělat?

Dítě: Já nevím. Mohl bych zůstat ve třídě po vyučování a říci mu o nějaký doučovák. Na něj takové věci dělají velký dojem.

Rodič: Možná, že to pomůže. Připadá mi, že je to moc dobrý plán. Byla bych ráda, kdybys mi pověděl, jak to dopadne. Domluveno? A rozhodně mi řekni, kdybych ti nějak mohla pomoci.

Dítě: Určitě. Děkuju.

Tomuto rodiči se pravděpodobně nelíbilo všechno, co od chlapce uslyšel, ale dověděl se, co se s chlapcem děje a zařídil to tak, že chlapce požádal, aby mu později pověděl víc a doplnil tak svoje informace. Ještě důležitější však je, že rodič, v našem případě matka, tím že zaujala pozici upřímného zájmu a zřekla se toho, zasahovat do chlapcových záležitostí, ukázala, že jí může důvěřovat a že dovede naslouchat nevtíravě a s respektem. Tento chlapec pravděpodobně získá přesvědčení, že může bez jakéhokoliv nebezpečí hovořit s matkou v budoucnu o svých záležitostech.