O koupi televizoru

Tato myšlenka byla vpečetěna v mé mysli tak hluboce, že jsem ani nepostřehla, že už dávno není pravdivá. A tak se stalo nevyhnutelné a já prohlédla.

Televize odešla na pohřebiště času a my (respektive já a holčiny) jsme pocítily, že nám ten stroj na cizí lidičky opravdu přirostl k srdci (ovšem poslouchat ji jen jako rádio, nevidět Večerníčka, nám už nestačilo). Kuba zareagoval celkem rychle. Během měsíce se rozhodl,že ji odveze k nejbližšímu opraváři. Bohužel nebo bohudík, vrátil se bez telky a na můj dotaz:"Tak kdy bude opravena?," se jen lišácky usmál a pravil. "Prodal jsem ji za 300 Kč, to je co, za 20 let starou televizi." "To si děláš legraci, teď když jsem si zvykla poslouchat ji alespoň jako rádio a holky Večerník už ani neodtuší.Nehledě k tomu, kde chceš vzít v dohledné době na novou?" Jeho vítězný úsměv trochu pohasl, nicméně mne ubezpečil, že opravdu dát 1 500Kč za opravu čehosi co televizi připomínalo v minulém století a u čehož dálkovým ovládáním nazýval děda nastavenou slepeckou hůl, kterou přecvakával čudlíky, je hloupé."To už radši přidáme trochu peněz na novou, no ne?" Myslela jsem si své, přeci jen náš rodinný rozpočet je mi důvěrně znám.

Ale ejhle, Kuba opravdu věděl své a tak když jsme se vraceli jednou z nákupu, zavlekl mne do obchodu, kde nastínil hypotetickou situaci, že bychom si televizor mohli koupit, když - tak který? Vybírala jsem ochotně a ráda, ostatně hru na "coby kdyby", hrajeme poměrně často už od dob našeho seznámení. Vždy nám k pocitu spokojenosti stačilo, že i když nemáme na koupi všech těch "zbytečností", máme stejný pohled na věc a vkus. To nás dokázalo vždy zahřát u srdce, i tehdy to šlo jako po másle a už se na nás jedna telka smála - její cena už méně. Šokem pro mne byl fakt, že Kuba shání člověka, který by nám vybranou telku sundal z regálu, abychom mohli zaplatit a telku si odnést. Divit jsem se přestala až v autě, kde jsme se jako šťastní spiklenci radovali, jak ráno budou holčiny žasnout nad překvápkem. Domů jsme dorazili, holčiny už spinkaly a tak nebyl problém před nimi něco schovat, odvézt hlídací babičku a hurá-dát se do "štelování" telky.Byli jsme ohromeni vývojem. Kuba už si vytahoval rukávy, že se ponoří do tajů ladění, když já jen tak ledabyle zmáčkla pár tlačítek a telka se dle "blbuvzdorného" návodu naladila sama. Vířili jsme nadšením, nebylo většího objevu od dob Ameriky. Když tu náhle Kuba potemněl:"Ona nemá teletext. Já chci jen, aby splňovala tři věci a na jednu úplně zapomenu." Přiznejme si otevřeně, bylo to mnou, vždyť já byla ten podvratný živel, který se přimlouval za tuto telku, i když ostatní levnější teletext měli (nevěděla jsem, bohužel, že tato dražší ho nemá). A bylo po rodinné idylce.

Do rána se nám zdálo, jak měníme naši telku. Ranní překvápko pro holky se konalo jen s obtížemi, tatínkovu kyselou tvář jen podkreslil dovětek Majdy jen tak mezi řečí:"Vy jste vyměnili telku?", a překvapení se dožadovala dalších deset minut. Nepochopila, že telka je tím ONÍM.

Telefonát do obchodu - výměna je možná.Dokonce si prý (pokud bude neponičena a v pořádku) můžeme odnést peníze a nakoupit jinde, opravdu vstřícné. Aha a teď problém. Jak odvést telku, tři děti a manželku naší felinkou a provést onu transakci (lidsky nemožné!). Ne tak pro nás.Stačilo přimět naše přátele, že je opravdu skvělé vyjet si na rodinný výlet nejen s dětmi, ale hlavně do míst našeho obchodu s TV přijímači. Chudáci naletěli. Telku dostali návdavkem do auta. Měnit šla silnější část naší skupinky a slabší (i když početnější) část populace si sesedla do jednoho vozu, kde vyčkávala (zdálo se mi milé, že pokud se, nedej Bože, něco nebude líbit, jedeme na výlet s televizí). Během třiceti minut, kdy naše děti z nudy málem rozkopaly auto, snědly, co se dalo a vypily vše připravené na výlet, už jsem ani nedoufala, že to vyjde. Vyšlo a my se klidně mohli vydat na výlet (jinak - telku vrátil Kuba i bez účtu o zaplacení, ten jsem měla v kapse, aniž bych o tom věděla, já).

Procházka po dendrologické zahradě poblíž Průhonic se opravdu vydařila. Holky lítaly jak utržené ze řetězu, ale vzhledem k faktu, že jsme za celou několikakilometrovou cestu potkali pouze tři živáčky, nechala jsem je žít (byl to úžasný pocit i pro mne, být si jista tím, že pejskům je vstup zakázán a tudíž botičky budou nanejvýš špinavé od bláta - úžasné).Naši známí se usmívali mile, přestože Ivo měl na zádech batůžek s naším proviantem, a tudíž každých pět minut byl zbržděn v chůzi při občerstvovacích akcích našich berušek. Kupodivu, vydržel, jen mi ke konci výletu sahal nad hlavu, jestli prý mi ta svatozář nepřekáží v denním životě. Opáčila jsem něco v tom smyslu:"Už jsem si zvykla, to víš. Keď som si ťa kúpil, tož ťa zožrať musím!"

Hlad se však připlížil i na další část - tedy dospělejší část - skupiny a tentokrát vybírali naši známí. Byla jsme ráda, že už zakotvíme, a tak jsem podcenila svou angažovanost. Když jsme si usedli v trochu jiné restauraci u dálnice a holky se vrhly na hranolky Iva a Hanky, nehýkala jsem nadšením já ani naši přátelé. Kupodivu kult mastných rukou, jídla z papíru a pití z brčka, se holkám skutečně zamlouval. V duchu jsem si spílala - už nikdy (říká se nikdy neříkej nikdy, že?). Přežila jsem a holky se patřičně vyřádily před onou restaurací, takže pak v autě seděly jako koroptvičky.

Tatík se ovšem rozhodl, že je škoda nevyužít trpělivosti, která u přátel pořád ne a ne přetéct. "Pojedeme koupit telku jinou, zkusíme tyhle dva obchody a určitě vyberem. Bylo by škoda, když nám ji mohou odvést, no ne." A tak jsme vybírali. Zkrátím to. Holky už dávno nebyly spokojené, Laděnka měla utrhané plíce od křiku a tatík pořád vybíral, přeměřoval, zjišťoval. Až když jsem se opravdu naštvala a přestala komunikovat, pochopil. Domů jsme dorazili za ticha, dvě hodinky po Laděnčině obvyklé večerce a mrtví únavou. Když jsem obsloužila tělíčka holčinek a ta už sladce oddychovala v pokoji, vrhla jsem se na sebe.

Když tu, nesmělé ťukání na koupelnu - Kuba. "Zabiješ mne, ona se nám tam tahleta telka nevejde!"

Začala jsem se neuvěřitelně chechtat a už jsem se viděla, jak budu sedávat v jedné pražské čtvrti na lavičce v parku v proužkatém županu, budu mít klid, teplou stravu, no, co mi bude chybět?

Co myslel tím, že se nám telka nevejde na náš výčnělek pro účel telky speciálně vytvořený? Že se tam opravdu se zacházejícími třemi centimetry nedá dát. Rezignovaně jsem se zeptala."Budeme ji měnit?" A v tu chvíli, jen co jsem dořekla, mne to napadlo. Dva roky slibovaná podložka pod mikrovlnku se vezme z pod telky a tam se koupí delší. Hurá, zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Kuba se na tohle řešení nedíval s takovým nadšením a já už viděla další dva roky, kdy...

Je božské mít tolik dětí, udělaly tu nejhorší část práce za mne. Majdě stačilo párkrát před tatínkovým ostřížím zrakem přejet po obrazovce dostupné nové telky prstíkem, tu se Terinka přiblížila s dřevěnou kostkou v ruce a už skoro týden je telka na své prodloužené podestě a mikrovlnka se už také směje.

Já se jen usmívám, co myslíte, mám čemu, ne?