Mikulášská aneb s čerty nebyly žerty

Já coby pětiletá holčička (kam posadíš, tam sedí), vzorná dcerka připravena odříkat všechny naučené básničky (a že jsem jich znala) a najednou žádná rozprava na úrovni, ale těžké - ble, ble,ble a já vyděšena k smrti. Šok, který nezlepšil ani Mikuláš, který se o komunikaci s tím uzlíčkem nervů snažil.

Každopádně dnes, když jdu v tento den v podvečerní hodinu po ulici a potkávám známé trojičky masek, není mi po těle dvakrát.Přestože vím už, jak to je. Plně si vědoma svých vlastních pocitů a toho, že určité procento dětské populace má problémy např. s koktavostí právě díky takovýmto přehnaným roztomilostem s čertem, pojala jsem notnou dávku nedůvěry a začala zařizovat Mikuláše a čerta vlastním dětem. Minulý rok jsem vyřešila šalamounsky. Ve středisku YMCY byl čert, Mikuláš a anděl nejen dle mého gusta, ale hlavně chuti Terinčiny.Ta, coby dítko ještě nemající dvě svíčky na dortu, hrdě se přihlásila a jako první si šla zatancovat s čertem (vyrazila nám tehdy dech - ostatně je tím pověstná).

Letošní rok jsem však zaspala a zapomněla nás přihlásit. Musela jsem najít řešení jiné a přitom mému uchu znějící. Napadla mne myšlenka poprosit naše kamarády Iva a Hanku. Přijali rádi. Ostatně jsou to vyrovnaní, rozumní lidé, tak jaképak strachy.

Masky jsem vyrobila poněkud jednoúčelové, ale i tak pro naše účely..., zdály se mi víc než dobré. To jsem ovšem netušila, co se strhne u přátel doma. Ivo propadl panice. V takovéto masce - nemasce prostě jít nemůže. Z jemu velmi blízkých zdrojů vím, že to tam vypadalo asi takto:

Před zrcadlem

"Tak v tomhle nepůjdu, byl bych těm dětem pro smích a hned by mne poznaly. Musím si vzít ten půjčený kožich. Fuj, to je v něm vedro. Už vím, proč ženské chodí pod kožichem tak spoře oblečené, fuj, to se nedá vydržet, no, tu chvilku to snad vydržím. Že já se vždycky nechám do něčeho uvrtat!!!"

"Hanko, ty půjdeš takhle, no, udělej si něco s vlasy,..."

"Hanko, nemáš černé elasťáky, víš, vzal bych si je k tomu kožichu. Nemáš? Nemáš, no, jak nemáš...s bílými pruhy, no, to je strašný, ona nemá...."

"Hanko, půjč mi černý malovátka, já se načerním, abych si nemusel brát tu pitomou masku...Jak nemáš? Jak může ženská nemít? Ten uhel cos mi dala, nekreslí,...to, to je hrůza..., kde mám tu čepici a šálu? Jo, nesmím si zapomenout doklady, pytel a hůl."

"Od kdy nosí čert hůl?"

"No, musím mít něco v ruce,no, to neřeš!"

"Hanko, vždyť ti koukaj ty kalhoty, holky tě poznaj!"

Během cesty do auta Ivo coby nevidící čert, který se začernil, nasadil masku, vzal čepici a šálku přes ústa sahající až k nosu, omylem přišlápl třetího z psů sousedce od vedle. Omluvil se a spěchal do auta objet blok, aby s Hankou coby Mikulášem, nebyli nikým viděni. Přitom Mikuláš v autě dostal školení o vhodné tónině řeči, byl přezkoušen a tvrdě sepsut, že se opravdu, ale opravdu nesnaží. Při této cestě si čert vyzkoušel všechna možná -ble-ble a mulisi-mulisi...když tu se o nás doma ozval zvonek.

Holky se těšily. Šla jsem otevřít a když jsem zahlédla čerta v našem patře, zavírala jsem s úzkostí dveře. V hlavě se mi honilo:"To není Ivo, nikoho cizího k dětem nepustím, to tak." Bohužel za tím ukrutným tónem čerta, kterého jsem absolutně nepoznala, jsem poznávala Hanču coby Mikuláše. Tak to je konec, teď mne zachrání jedině Jakub. Ani jsem nemusela nic říct a Kuba už na naší miniaturní chodbičce nabádal Iva, aby se odhalil a nedělal se ukrutným. Já jsem vystřízlivěla a urovnala situaci do svých kolejí. Ivo vzhled nezmění, ale zmírní svůj hlasový fond a bude jednoduše -čert hodnější. Za chvíli to v kuchyni vypadalo asi takto.

Terka se bála čerta hodně, takže byla propletena mezi nohama tatínka a jen co Mikuláš vytáhl první bonbónky a plyšáka ve tvaru malého čertíka, zmizela v pokoji. Majdě se ta dvojice zamlouvala. Prohlížela si je a nakonec zazpívala písničku. Zvolila oblíbené - Prší, prší. Mikuláš jí pomohl, čert zatančil do taktu a Majda byla spokojena.Bohatá nadílka a splněné přání v podobě těch dvou ji nadchlo. Takže, když naši známí odešli, odstrojili se a chtěli nás navštívit ve stavu normálním, aby zažili, co holčiny na to, už Hanku nepřekvapily věty typu:" To tričko si nemůžeš vzít, převlékni se..., a co jiný boty, ty nemáš, co když si všimly."

"no, promiň, ale dvoje zimní boty zrovna teď tady nemám, tak jdeme nebo mě s sebou nevezmeš?"

Mikuláš s čertem se vydařil. Obě holčiny nadšeně vyprávěly, Hanka s Ivem to cítili jako satisfakci za tu chvíli "potupy" a já jsem měla dobrý pocit, že jsme se snad vyhnuly traumatům z dětství (alespoň pro tento rok).

Když jsem si šla večer dát k Hance čaj a v předsíni jsem hned za dveřmi šlápla na utržený nos z masky čerta, utrhané rohy a stočený ocas (to, jak Ivo zkoušel co nej...si vzít). Hanča se na mě podívala a řekla:"Už to chápeš, viď?" Ano, už ano.Není zodpovědnějšího úkolu než dát muži za úkol vypořádat se s rolí čerta. Není těžší role a kam se všichni herci v Národním hrabou. Jsou věci mezi nebem a peklem. Nevím, proč muži vždy mají pocit, že je smrtelně důležité to, co se nám ženám, zdá malicherné a nepodstatné. Jedno ovšem vyvracet nebudu. Možná právě díky jim ještě stále existuje dětská víra v čerta a Mikuláše....