O šípkovém čaji

Mám ráda malý obchůdek, kde jsou převážně na váhu, miluji akt vybírání, přičichání, rozvažování, koupi i to, že si doma udělám svůj večerní čajový dýchánek.

Přestože sáčkové čaje beru jako nutnost (jsou pro mě mnohdy úsporou času), miluji čaje sypané. Přesto jsem sáhla mezi celofánem potažené krabičky a jako profík hodila jednu do nákupního košíku. Byl to čaj šípkový. To by nebyl až takový počin, ale já jej tam dala s úctou v gestu prokázanému mrtvému bojovníkovi. Je to tak. Doba, kdy se dal koupit pouze čaj šípkový, mátový a indický,je pryč. A já ji pamatuji. Zní to jako by to byla má zásluha, tak to zase ne. Byla jsem dítko sotva chápající, co se děje a co by mělo nebo spíš mohlo být jinak. Žila jsem v té době, chodila na nákup stále stejného chleba, šesti rohlíků a pro stále stejné jovo-želé. Nevěděla jsem. A dnes na to ráda vzpomínám. Ne kvůli té době jako takové, ale proto, že jsem byla malá.

Vzpomínám ráda na vrchol naší rodinné snídaně sestávající se z sáčku šípkového čaje daného do hrnku, který maminka dostala k MDŽ (pro neznalce-Mezinárodní den žen) a tvarohového koláče, který mne svou vrstvou tvarohu úplně děsil. Tvaroh jsem bytostně nesnášela a má maminka jej tehdy dělala asi jednou týdně. Makový koláč jsem si užila taky, to bych lhala. Jen ten počet už mi nebyl tak proti mysli, zvlášť když jsem měla pocit, že se doma ani neohřál a byl pryč.

Vzpomínám na školu na kopci, kam jsem každé ráno úspěšně vyhekala, abych se odpoledne po vydatném školním obědě složeném z polévky (kterou jsem se vždy snažila obejít) a hlavního chodu vráceném ihned do okénka na nádobí, chodila ráda domů. Nikdy už si asi nevzpomenu na kopec plný bílo-červených fleků to, jak mí méně baštící spolužáci házeli právě přijaté jovo-želé jak míček do zahrádek přilehlých domů. Občas se kopec pyšnil barvou pistáciovou či vanilkovou, inu tehdejší termix kreslil taky dobře.

Pamatuji se na všechny svoje obrázky Aurory na výstavě, na všechny ruské olympiády, co jsem vyhrála i na to, že jsem si kvůli přípravě na tyto soutěže každý čtvrtek pěkně přivstala a chodila do školy na sedmou.

Je to zvláštní, ale když jste dítě, vnímáte svět jinak. Není podstatné to, co je podstatné pro dospělé. Jen Vy víte, co je podstatné. Nezarážely mne věci, které jsem dělala, poměry, ve kterých jsme žili, ani to, že díky mým znalostem ruštiny se dnes u tak krásného filmu jako je Kolja mohu smát. Vím, o čem se zde mluví, ale i dýchá. Má mnohem mladší sestra už to neví. Není to její chyba, žila jen v trochu jiné době.

Je zvláštní, že z dětství Vám zůstanou vzpomínky, které by si možná Vaši rodiče zrovna přáli vymazat. Bohužel nebo bohudík, to nejde. Tisíckrát se jako rodič snažím a přesto, možná si holky budou pamatovat zrovna to, jak mamince tehdy u linky praskly nervy a začala si nahlas zpívat (no, pokud lze ten řev nazvat zpěvem). I když možná, že existuje něco nebo někdo, kdo milosrdně posune tu vzpomínku do kolejí přijatelných pro chápání dítěte. Možná by to vysvětlovalo i fakt, kdy se moji rodiče za ne právě poklidných podmínek rozcházeli a sestra si pamatovala pouze to, že jí nesvítil fosforeskující medvídek. To byl její vjem důležitého. Snad je to tak lepší.

Snažím se a někdy je to práce. Přesto nechci, aby snaha byla cítit tam, kdy má být cítit hlavně láska. Snažím se, aby holčiny věděly, jak u nás doma vypadala snídaně, jak vypadalo ráno či večer a jednou si mohly koupit někde svůj šípkový čaj a začít vzpomínat.

Je zvláštní doba. Mí vrstevníci nemají děti, protože jsou mladí, chtějí si užívat, zařídit vše potřebné, aby dítko přišlo do prostředí kulturního, chtějí být na vše připraveni.

Já nevím, nemyslím si, že bych byla za deset let lépe připravena. Možná ano, ale to už nezjistím, své poprvé jsem si prodělala v dobu jinou. Jen je mi nějak smutno, když se mne vrstevnice zeptá:" A nebojíš se-tři dcery, tři svatby a co dáš holkám za věno, to bude hrůza?"

Asi nejsem "dnešní". Holky své věno od nás s Jakubem už dostaly. Jsou tři, a tak blízko k sobě, jak jen to šlo. Mají dar pro život. Vždy budou mít na koho se obrátit. Snad.

A až v osmnácti přijdou, dostanou od nás na přilepšenou malý křížek na čelo a pusu. To, aby věděly, kam se mohou vrátit.

Možná, že to bude stačit......