Jak jsem byla u porodu doma

Když jsem připravovala podklady k natáčení lednového dílu televizního cyklu Čas pro rodinu na téma přirozený porod, dozvěděla jsem se od známé porodní asistentky, že mezi účastnicemi jejího předporodního kurzu je i maminka, která by ráda porodila doma.

Porodní asistentka Zuzana mi "předjednala" návštěvu u této maminky a jednoho pošmourného listopadového dne jsme se k ní s kamarádkou režisérkou vypravily. Kupodivu ani ona ani nastávající tatínek nebyli naším nápadem porod doma natočit nijak zaskočeni a souhlasili.

Nechaly jsme sympatickým rodičům naše telefonní čísla s prosbou, aby nás volali, "až to začne" a od té doby napjatě čekaly. Termín porodu byl určen na úterý 20. listopadu. Leč lékaři míní, děťátko mění. Uplynul 20. a 21. listopad, plynul den za dnem a nic se nedělo. V pondělí 26. listopadu jsem už poněkud znervoznělá mailovala porodní asistentce Zuzce, co se děje a zda na nás všichni nezapomněli. "Zatím nic, pozítří jde paní Martina na kontrolu a pokud do té doby neporodí, budou muset porod vyvolat," zněla lakonická odpověď. Ten den jsem já - večerní spáč - čekala přes půlnoc, ale telefon se neozval. Asi nám není souzeno být při porodu doma, pomyslela jsem si, než jsem usnula.

Ze spánku mě probudil mobil - "Jedu k porodu, naberu vás cestou, za pět minut jsem u vás," ozval se Zuzanin hlas. Budík ukazoval 3.35 hod. Zavolala jsem režisérce Lence a bleskově se snažila obléci. Nakonec jsem k porodu odjížděla přesně jako ve filmu - se svetrem naruby a rozvázanými tkaničkami.

Auto se řítilo ztichlou a liduprázdnou Prahou. Když jsme byly už téměř u "inkriminovaného" domu, zazvonil Zuzaně mobil. "Máme Mařenku, je úžasná," ozvalo se.

Vběhly jsme dovnitř. U dveří nás přivítal třiapůlletý Jeníček s plyšovým psem v náruči a s rozzářenýma očima důležitě oznámil: "Maminka porodila Mařenku a já psa!" V malé koupelně maličkého, útulného bytečku seděla v již vypuštěné vaně rozzářená maminka a na prsou si držela nádherné miminko s doširoka otevřenýma očima. Leželo spokojeně a tichounce, nekřičelo. Pupeční šňůra ještě tepala. Zuzana se ujala své práce - přestřihla šňůru, ošeřila pupečník, zkontrolovala dítě. Vyšla placenta. Zuzana nabrala injekční stříkačkou krev z pupečníku k vyšetření. Prohlédla maminku a konstatovala jen nepatrné zranění tak na "jeden až dva stehy". Vzhledem tomu, že kvůli RH faktoru chtěla maminka s holčičkou za chvíli odjet do porodnice, do šití se nepustila. "Kdo malou vlastně chytal?" zeptala se. "No, vždyť jsem tu byla já," odpověděla spokojeně maminka. "A Vojta mi pomohl."

Mezitím dorazila moje milá režisérka s malou digitální kamerou a konečně začala natáčet. Maminka se ve vaně osprchovala, vylezla, utřela se, učesala, oblékla blůzu a rozzářeně si vzala do náruče děťátko, které - již oblečené a pečlivě zabalené - do té doby něžně choval tatínek. Usedla (nemohla jsem si nevzpomenout na poporodní zkušenost ze svého prvního porodu, kdy jsem si - vzhledem k tomu, že se mi velmi dlouho rozpadaly stehy - nesedla celé šestinedělí) a přiložila holčičku k prsu. Malý Jeníček se posadil k nim. Prstem, nesmírně něžně a opatrně, hladil sestřičku po hlavičce. "Ňamá, ona ňamá," volal radostně, když se holčička přisála.

Musím přiznat, že síla daného okamžiku mě emocionálně naprosto přemohla - začaly mi téct slzy. Tatínek podal na postel telefon a malý Jeníček (na svůj věk neuvěřitelně spolehlivě) vytočil dlouhé meziměstské telefonní číslo babičky. Pravděpodobně se ptala, jak to, že nespinká, neboť opáčil: "Já nemůžu spinkat, když maminka rodí." Paní Martina od něj vzala telefon: "Maminko, já mám Mařenku, mám ji v náručí. Vojta to odrodil, všechno zvládl."

Asi půldruhé hodiny jsme si všichni vyloženě užívali tu úžasnou atmosféru. Nikomu z nás se nechtělo ji narušit. Ale čas kvapil a bylo nutné zavolat sanitku, protože maminka chtěla odjet do porodnice. Když tatínek v telefonu na otázku, po jaké době má manželka stahy, odpověděl, že žádné nemá, protože dítě už je na světě, nastal "šrumec" a bylo po atmosféře.

Zuzana se zeptala, zda tam má zůstat, ale oba rodiče se shodli na tom, že ne, že řeknou, že sanitku nestihli zavolat (nebyli daleko od pravdy - porod postupoval tak rychle, že sanitka by pravděpodobně nedojela včas tak jako my). Takže jsme se my tři "konspirátorky" i s kamerou vytratily a zůstaly "nenápadně" stát kousek od domu.

Dlužno říci, že "rychlá záchranná služba" přijela opravdu rychle - asi za deset minut od zavolání. Nejprve přijelo jedno auto, za ním velká sanita. Ze sanitky vyskákali čtyři chlapi jako hory a o překot se řítili nahoru. Když jsem je uviděla, nemohla jsem překonat zvláštní stažení v žaludku a v krku. Chtělo se mi brečet - tentokrát nikoli z pozitivního zážitku. Měla jsem hrozný pocit, že jsme byly "u toho", u zázraku zrození, a teď jsme v tom "svoji" maminku nechaly. I když jsem věděla, jak to má "srovnané v hlavě" a že se nedá, strašně jsem nechtěla, aby jí ty jednoznačně pozitivní zážitky někdo sebeméně pokazil.

Dlouho se nic nedělo. Pak vyšel jeden z mužů a nesl v náruči "náš uzlíček". Všechny tři jsme svorně vyhrkly: "Jak to, že ji nese on?" Naše pocity byly zjevně téměř totožné. Muž usedl s dítětem do sanitky a zase se nic nedělo. Pak vyšli zbývající muži, nakonec vyběhla maminka a nastoupila. Očekávaly jsme se, že se sanitka okamžitě rozjede. Nic takového se však k našemu údivu nestalo. Muži zůstali venku, hovořili a kouřili. To trvalo téměř dvacet minut. "Už to nevydržím, jdu tam," řekla najednou Zuzana rozhodně. A v té chvíli se sanitka konečně rozjela. Oddechly jsme si. "Tak pojďte, hodím vás domů," řekla Zuzana. Za chvíli jsme zastavili před naším domkem. Bylo půl sedmé ráno 27. listopadu 2001 (shodou okolností bez jednoho dne na hodinu 19 let od chvíle, kdy jsem porodila svoji druhou dceru). Ráno, kdy se narodilo jezulátko - miminko, které se po příchodu na svět - téměř by se dalo říci - usmívalo. Věděla jsem, že právě tímto úžasným ránem mi začal advent. A také jsem věděla, že jako novinářka v rámci své profese budu podporovat takové maminky jako paní Martina - i když jsem naprosto přesvědčená, že přirozený porod, a tím spíše porod doma není pro každého - a takové porodní asistentky, jako je Zuzana. Aby si co nejvíce žen uvědomilo, že jim byla přírodou dána schopnost porodit dítě a aby našly odvahu přivádět své děti na svět v místě, které si vyberou, způsobem, který vyhovuje právě jim. Třeba i proto, aby si jednou moje dvě dcery neodnášely ze zázraku zrození tak traumatické zážitky jako já a ženy mojí generace.

P.S. Za dva dny jsem se dozvěděla od Zuzany, která byla naši maminku v porodnici navštívit, jaké měl "příběh" pokračování. V sanitce se netopilo, takže paní Martina přijela do porodnice po tom dlouhém stání prokřehlá. Až na to, že při sepisování protokolu nikoho nenapadlo nabídnout jí židli, takže asi hodinu (těsně po porodu) stála, se prý všichni chovali "slušně". Ovšem když prohlédli holčičku, konstatovali, že je prochlazená, že je to proto, že byla porozena doma a na den ji odnesli do inkubátoru. Jelikož jsem byla "u toho", a vím, jaká bezpečnostní opatření rodiče např. právě proti prochlazení děťátka udělali, nehledě na to, že Zuzana pečlivě dohlížela, jsem si jistá, že holčička neprochladla doma, ale v nevytopené sanitce, která zbůhdarma stála dvacet minut před domem.

Takže maminka, která se rozhodla pro porod doma především proto, aby nebyla od dítěte vůbec oddělena (po negativních zkušenostech z prvního porodu), strávila stejně 24 hodin bez své holčičky a Mařenka, která měla tak krásný a pozitivní vstup do života bez své maminky…

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Děti a my a spoluautorka televizního cyklu Čas pro rodinu