O bezzubém randění

Začalo to ovšem, jak jinak, velmi reálně. Pokud chcete mít rande, notabene s mužem a chcete působit neodolatelně, vzletně, dalo by se říci božsky, nemůžete neustále pokukovat po hodinkách, s tikem v oku telefonovat či smskovat každých pět minut domů a ptát se, jak že se Majda, Terka a Lada má. Jenom vyjmenovat všechny mé dcerky a z randícího muže bych viděla jen paty, no ne? I rozhodla jsem se, že naše děti daruji na víkend babičce.

Děti výskaly nadšením. Hurá, bude se něco dít. Já výskala taky, při představě dvou cácor plně oděných a jedné cácorce v kočárku, tašce velikosti fotbalového stadionu a jak jinak mé obrovské tašce přes rameno, které mám dopravit na autobus. Povedlo se, ostatně Jakub rád pomohl. Výměnou získal tak trochu exkluzivnější oběd v krabičce než na jaký je zvyklý. To, aby mu, až půjde za "ženskejma", nevyhládlo.

Cesta autobusem proběhla v poklidu. Děvčata jen z nudy málem rozkousala opěradla sedadel před sebou, nechtěla hrát už žádné hry a jen už:"Být u babičky." Vzhledem k tomu, že Terka chtěla vystupovat už na Evropské v Dejvicích, asi si umíte představit, jak zbytek cesty probíhal. Laďka nechápala, proč ji odmítám položit na zem, když je tady tolik cestiček a pod sedadly by se vskutku vzrušeně dalo běhat po čtyřech. Shrnuto - po pauzičce, kterou si mohl řidič udělat při našem výstupu (navléknout tři děti, sebe, vyvléct starší, vyndat kočár s nejmladší, nezapomenout na tašku, zkontrolovat stav pod sedadly a hurá ven, aby se mi hlouček nerozutekl) už psychicky ke konci nevydržel a chtěl nám pomoci. Nepovedlo se, byly jsme už venku.

Babička nás přivítala jako vždy provoněným naklizeným bytečkem, uvařeno, připraveno jen pobýt (přestože ona sama v práci). Den uběhl, dcerky jsem i s návodem přišpendleným na lednici předala, má maminka se jen usmála a já mohla odejít. Hodinu jsem se zušlechťovala v koupelně, do ušních lalůčků zavěsila kruhy velikosti, že by mi mohla nejedna na pastvinách závidět a odešla s pocitem, děti už nemám a teď dobudu ztracené pozice. Bude to rande jako kdysi (jéé, to zní, jako když mluvím o minulém století -Bože, taky že ano!!!!!). Já neodolatelná, muži s bradou na zemi. Ha, ha. Ta realita, ta realita. Říkala jsem si:" Kdysi býval tak přesný, žádná zpoždění, květina samozřejmostí, že by?"

Když už jsem asi popáté šlapala po chodníku sem a tam a leckomu mohla připadat opravdu jinak než mravopočestná žena, odešla jsem raději čekat do metra. Zase nikdo. Deset minut po a nic...Jó, něco se holt vrátit nedá a snažit se můžete seč Vám síly a šminky stačí. Nenechala jsem se odradit. Nebudu tu přece stát s rukama v bok jako kárající manželka, dnes jsem ta milá laň, která vlastně ani neví, co mužské plémě dokáže. Náhle tu opravdu stál muž mého srdce.Oděn tak, jako kdyby se právě chystal pokořit nejméně osmitisícovku. Čekala jsem něco jiného, ale dobře...rychle jsem přehodnotila. Květina žádná, taky dobře, no, nic. I zavěsila jsem se do svého neznámého známého a šli jsme. "Chce se Ti někam?", tak tohle už mne z míry trochu vyvedlo. Jak chce se ti někam? To je jasné, že po tom maratónu, který jsem uběhla od rána bych nejraději padla na postel jako podťatá, uvařila si do babiččina půllitráku lipového čaje a usnula jak nemluvně. Nehledě k tomu, že jak tady brouzdám tak strašně spoře oblečena, abych vypadala neodolatelně, tak už mne zase škrábe v krku. Ale přece jsem chtěla mít hezký večer? Zajít si někam na skleničku vína, povídat si, poznávat neobjevené, vymýšlet nevymyšlené, prostě to, co dřív.

Někdo chytrý už to řekl, že do stejné řeky dvakrát vstoupit nelze. Já chtěla. Nešlo to. A tak jsem skončila před devátou doma, v posteli, na sobě ponožky od mé babičky, co by zahřály i slona, dvě peřiny na sobě a pod patrem mi můj idol dělal dle mého návodu půllitrák lipového čaje. Byl milý. Věděl, že nechci sladit, věděl, že nechci být přikryta i s rameny až pod krk, věděl toho o mně víc. Co na tom, že těch kruhů velikosti kol od auta si nevšiml a jen poznamenal:" Ale slušej Ti, jinak bych si všiml! Určitě!!!"

A tak jsem se přesvědčila o jednom. Jsem nenapravitelná. Pořád bych podváděla svého muže se svým milým, ale přitom já taky nejsem ta milá co dřív. Někdy mám pocit, že muži jsou v tom svém pohledu upřímnější. Vědí to, co my si připouštět ani nechceme. Jak jednou řekl Kuba:" No jasně, že když jsme Vás lovili, chtěli jsme tu kořist úplně uchvátit. Ale teď, když je kořist naše, tak se chceme schoulit a vědět, že je to přesně to místo, kde si to můžeme dovolit."

Druhý den jsem dostala právě utrženou sněženku....