Psaná práva a nepsané zákony

Její ředitelka klade v úvodním Slově k rodičům a dospělým čtenářům poněkud návodnou otázku, zda jsou práva dětí skutečně porušována a zda je jejich nedodržování opravdu závažným problémem. Při vzpomínce na otřesné záběry pohmožděných, zjizvených a podvyživených tělíček týraných a zneužívaných dětí, jaké nám s varující pravidelností nabízí televizní zpravodajství, jsme jistě všichni připraveni k souhlasné odpovědi. Právem. Dětem je skutečně začasté ubližováno a jsou zkracovány o svá práva.

Že celá věc je složitější, nasvědčují ovšem ne zcela ojedinělé případy násilných trestných činů spáchaných právě dětmi, rostoucí brutalita dětských pachatelů, otřesné případy dětské svévole na školách, slovní i fyzické napadání učitelů, ovšemže s vědomím, že do 15 let nejsou děti trestně odpovědné. Volání po snížení hranice trestní odpovědnosti, jež se v devadesátých letech opakovaně ozývalo z řad právníků, policistů i některých pedagogů, jistě mělo své dobré důvody. Každá výchova k dětským právům, každé posilování právního vědomí dětí musí proto hovořit nejen o právech, ale také o odpovědnosti a samozřejmé lidské slušnosti. Že o vyváženosti se v tomto směru nedá v případě Slabikáře dětských práv hovořit (apel na vyvážení práv povinnostmi či odpovědností se objevuje v jediné větě), je jen jednou z vad na kráse této publikace.

Máš právo mít kamarády!

Slabikář dětských práv přirozeně vychází z Úmluvy o právech dítěte, jež u nás platí od února 1991. Klíčové články tohoto dokumentu (resp. ty, které autoři za klíčové pokládali) byly přetlumočeny do podoby dvaceti stručných sdělení, přiměřených chápání dětí mladšího školního věku.

Volba práv, na něž budou děti v publikaci upozorněny, je z podstaty subjektivní záležitostí a autoři těžko mohli svým výběrem uspokojit úplně každého. Přesto se nad volbou a formulací některých z nich nelze nepozastavit. Například článek 15: „Státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, uznají právo dítěte na svobodu sdružování a svobodu pokojného shromažďování,“ je dětem tlumočen slovy: „Máš právo mít své kamarády.“ Mám vážné pochybnosti o tom, že dítě neznající přesné znění deklarace pochopí toto právo relevantně výchozímu textu. Zdá se mi naopak, že autoři sugerují dítěti, že mít kamarády je cosi, co se rozumí samo sebou, na co má nezpochybnitelný nárok. Dítě by ovšem mělo spíše vědět (ono to ostatně časem pozná), že kamarádství, neřku-li přátelství je naopak velmi nesamozřejmé a vyžaduje péči o vztah, občasné sebezapření, vzájemnou pomoc a pochopení.

Podobně třeba formulaci „Máš právo žít v míru a přátelství s dětmi i dospělými ze všech zemí světa“ je třeba vnímat spíše jako ideovou proklamaci než praktickou informaci dítěti o jeho možnostech v každodenním životě. Naopak sdělení typu „Hladit tě a dotýkat se tě na těle smí z dospělých lidí jen rodiče a pan doktor“ bychom ve Slabikáři dětských práv hledali marně.

Nedílnou součástí Slabikáře dětských práv je Metodika ke Slabikáři dětských práv autorky PhDr. Lenky Šulové, CSc., z katedry psychologie FF UK. Teprve ve spojení s ní se Slabikář stává praktickou pomůckou pro učitele v hodinách prvouky, vlastivědy a přírodovědy na prvním stupni základních škol. (Autorka uvádí určení „pro 1.–4. ročník“. Nerozumím dobře, proč je 5. ročník – nedílná součást prvního stupně – z předpokládané cílové skupiny vyloučen.)

Tvůrcům Slabikáře nelze upřít dobrý úmysl, leč výsledek je minimálně rozpačitý. S podobnou publikací Jany Ondráčkové „Co je Úmluva o právech dítěte“ z roku 1996 se nemůže příliš měřit, a to ani s přihlédnutím k tomu, že Ondráčkové práce míří spíše na druhý stupeň. O mnoho lepší grafická, typografická i výtvarná úroveň Slabikáře bohužel nevyváží zavádějící formulace ani diskutabilní výběr článků Úmluvy.

Slušnost nad právem

Problém podobných manuálů je ovšem hlubšího charakteru a netýká se jednotlivých autorských a edičních pokusů. Největší zádrhel leží už v samotném principu kodifikace samozřejmých lidských nároků, jimž je pak dáno honosné označení právo. Lze jistě pochopit historické a společenské příčiny vzniku Úmluvy o právech dítěte. Tím prvotním důvodem takové potřeby ovšem byla a je krize morálky – té obyčejné lidské slušnosti, která zapříčiňuje, že čím dál tím více norem chování musí být vyňato z prostoru nepsaných pravidel a umístěno do prostoru hájeného silou práva. To je velmi neblahé. Nepsané zákony jsou totiž paradoxně daleko závaznější, neboť jsou hluboce vkořeněné v prožívání lidí. Vědomí, že neublížím dítěti, protože to se prostě nedělá, chrání dítě přirozeně mnohem víc než to, že mu neublížím proto, že je to zakázané.

Cesta zákonných norem, jimiž je upravováno soužití lidí, dokonce těch nejbližších – dětí a rodičů, je totiž z podstaty slepá. Pokud nedojde ke změnám vztahů ve společnosti, bude pro zákonodárce stále obtížnější hledat taková znění zákonů, která by obsáhla všechna možná příkoří, jež mohou rodiče dětem způsobovat. Jak budou klesat zábrany lidí zbavených vědomí odpovědnosti za slušné soužití, jehož fungování cele odevzdají do rukou expertů (právníků, policistů, atd.), bude třeba, aby juristé neustále zvyšovali počet vyhlášek, nařízení, novel až k bodu totálního svázání společnosti zákonem a nutné krize systému.

Máme-li se této apokalypse vyhnout, musíme se snažit především o obnovu morálky, obnovu nepsaného zákona. To, co naše děti a my všichni skutečně potřebujeme, nejsou další a další knihy o tom, jaká mají děti práva, ale obnova slušnosti. Té slušnosti, k níž patří také vědomí, že naše dítě a každé dítě od nás neuslyší nadávky, že jej nebudeme surově bít, urážet ho, psychicky týrat, citově vydírat.

Současně je obnova vědomí nepsaných pravidel slušnosti důležitá i pro děti samé. Některé z nich totiž již vypozorovaly praktiky dospělého světa a rády se kodexem svých práv ohánějí i v situacích, kdy se chtějí vyhnout nějaké povinnosti, vyvázat se z přirozené odpovědnosti, kdy musejí v zájmu obecného dobra či v zájmu své budoucnosti překonávat jisté nepohodlí a zříci se určitých požitků.

Jen návrat ke známým, obecně přijímaným a přitom nikde nekodifikovaným pravidlům spokojeného soužití může dětem zajistit šťastné dětství a snesitelnou budoucnost.