Jak vytvořit z tlupy rozjívených dětí dobrý oddíl

Jdeme-li na první výlet se skupinou nováčků, které jsme získali pro vstup do oddílu před týdnem při návštěvě školy, nemůžeme od nich očekávat chování, jaké bychom si přáli a na jaké jsme zvyklí u starších členů. Cestou se budou hlučně bavit o tom, co viděli včera v televizi, vzájemně se pošťuchovat, hádat pro bezvýznamné maličkosti, podrážet si nohy, bezstarostně odhazovat papíry od svačiny, šlapat na louce po květinách, lámat větve, užívat všelijaké „silné“ výrazy, oslovovat se jmény méně inteligentních zvířat. Zkrátka budou se chovat jako obyčejně, jako většina dětí, na nichž není znát náš výchovný vliv. Pozitivní změny můžeme dosáhnout jen dlouhým, soustavným úsilím a dobře promyšlenými metodami.

Především nás nesmí vyvést z míry, že se děti chovají jako děti. Musíme s nimi mít nekonečnou trpělivost. Ale měli bychom využít každé příležitosti k tomu, abychom jejich myšlení i jednání aspoň trochu změnili k lepšímu. Nesmíme však chtít všechno změnit najednou. Lepších výsledků dosáhneme, jestliže se soustředíme vždycky jenom na jednu věc a tu důsledně krůček za krůčkem zlepšujeme.

Při cestě lesem nám asi nejvíc vadí hlučné chování našich zelenáčů. Jak to zařídit, aby se trochu mírnili, aby tišili hlas? Okřikovat, napomínat, dokonce hrozit potrestáním – to asi není nejúčelnější způsob. Víc znamená vlastní příklad – sami se chováme tiše, při nástupu mluvíme polohlasem, nikoho se nesnažíme překřičet.

Když se však časem podaří přesvědčit aspoň část dětí, že křikem a halasným smíchem na sebe každý prozrazuje, že je stále ještě zelenáč, úsilí o zlepšení kázně začne přinášet ovoce. Pak už se o utišení křiklounů nestaráme jen my, ale účinně nám v tom pomáhají i jiní. I nováček brzy po vstupu do oddílu pochopí, že ani při vzrušujících hrách nesmí povykovat, protože by se tím před ostatními členy oddílu ztrapnil.

O přestávce na pochodu k cíli vyprávíme o indiánském zákoníku. A citujeme jeho první bod: „Nauč se vidět, slyšet a cítit. Hleď, abys nebyl spatřen, slyšen a cítěn.“

Později se k tomuto tématu vrátíme skutečným příběhem, jak tlupa Čejenů unikla v noci z obklíčení. Prošli mezi rozestavenými hlídkami amerických vojáků všichni i se ženami a dětmi, aniž je kdo zaslechl. Dokázali bychom také postupovat lesem tak neslyšně – třeba za bílého dne, kdy vidíme, kam šlapeme? Zkusme to!

Na stejném výletu seznámíme nováčky s různými zkouškami, které na ně čekají. Ve vzdálenější budoucnosti se mohou pokusit o získání tří orlích per, dokázat, že se umějí dokonale ovládat. Nejtěžší ze tří orlích per je zkouška mlčení – udržet jazyk za zuby celých 24 hodin. Ani slůvko den a noc nepromluvit. Na závěr výkladu dodáme: „V příští čtvrthodince uděláme malý test – kdo dokáže nepromluvit, než dojdeme odtud k hájovně, která je vzdálená něco málo přes kilometr?“

Tak postupujeme krůček za krůčkem. Až se nám podaří dosáhnout podstatného pokroku v úsilí o ukázněné chování v přírodě, zaměříme pozornost na něco dalšího, například na zlepšení vzájemných vztahů. Nejdřív by měly z oslovování zmizet hrubé výrazy. Opakovaně připomínáme, že se od jiných lišíme právě tím, že se k sobě chováme lépe, než bývá v těchto krajích zvykem. I to je vlastně zkouška sebeovládání. Obstojíme v ní?

Ukázka je z knihy Vycházky a výlety s dětmi .