Dušičkové zamyšlení

Na Nový rok u nás na stole nesmí chybět čočka a uzené. Luštěnina má zaručit v celém roce bohatství a prasátko štěstí.

Zalíbil se nám i Valentýn. Můj partner je pro mne i po čtvrtstoletí milovaným a milujícím člověkem. Proč mu nedat najevo, že svátek zamilovaných je stále i naším svátkem? Letos mi dokonce přišlo přání Valentýnskou poštou. To, že si muž vzpomněl dopředu a poslal přání do Milostína, aby dostalo to správné "zamilované" razítko, pro mne byl velký důkaz lásky.

Na velikonoce malujeme vajíčka a nemaje chlapce, kteří by si "vykoledovali" nějaké sladkosti, převzali jsme další importovaný zvyk. Dcerám schováme něco "na zub" od velikonočního zajíčka. Také máme něco nového na sebe - byť by to měly být jen nové ponožky, neb finanční situace není nejrůžovější. To aby nás "beránek nepokakal".

S dcerami se vydovádíme při pálení čarodějnic, na prvního máje mně zase manžel večer vyzve, abych s ním šla venčit psy. A potom mne zavleče pod předem vyhlédnutý kvetoucí strom, kde se políbíme - to abychom po další rok neuschnuli.

Přesto, že pocházím z velkého města, kde jsem neznala, co to je pouť a posvícení, po svatbě jsem byla poučena sousedkami. Pečeme pouťové koláče i místní specialitu: posvícenské hnětynky - které asi nezná nikdo, kdo nepobýval v Prácheňském kraji na pomezí jihozápadních Čech.

Na Vánoce se těšíme už od začátku nového školního roku. V listopadu si z chvojí uděláme adventní věnec a druhý - menší - který věsíme na dveře bytu. Nejpozději 1. prosince začínáme s pečením perníčků. Samotný Štědrý den je přece příliš krátký na to, abychom si vánoc dostatečně užili. Dcery také obejdou sousedy a roznesou přáníčka a něco cukroví na ochutnání. Když jsme to udělali poprvé, byli sousedé rozpačití. Teď po 18 letech - si nejen zvykli, ale i oni dávají všem na oplátku. Stal se z toho příjemný sousedský zvyk, který říká "Co jsme si, to jsme si, buďme si dobrými sousedy".

Pokud se vám zdá, že jsem jeden důležitý svátek v roce přeskočila, máte pravdu. Vynechala jsem Dušičky. Je to totiž svátek, který ve mně vzbuzuje velké rozpaky. Dokud jsem byla malá, nijak mne nepřekvapovalo, že jsme udělali věnce a zajeli "bábince" rozsvítit svíčky na hrob. Jenže takto jsme jezdili několikrát v roce, nejen tehdy, kdy bylo v kalendáři předepsáno vzpomínat na ty, kdo nás opustili. Ale po té, co jsem zažila hysterii, kterou je tento svátek prodchnut tady na malém městě, začínám ho až nenávidět. Na hřbitov chodí lidé ne proto, aby vzpomínali, Chodí tam proto, aby sousedům zkritizovali, jaké mají na hrobech věnce, kdo kolik koupil svíček, kdo má už ve 4 odpoledne "nasvíceno" a kdo ne. Bohužel mne už opustilo dost lidí, na kterých mi záleželo. Babička, po které jsem zdědila jméno a prý i povahu. Nikdy jsem ji neviděla, neboť odešla dříve, než se moji rodiče poznali. Dědeček, na kterého si vzpomenu skoro pokaždé, když se zahlédnu v zrcadle. V 10 letech jsem od něho dostala náušnice, které jsem od té doby v podstatě nesundala. V jeho 70 letech ho lékaři odmítli operovat (že "už to nestojí za to"). Po 8 letech, kdy se jeho potíže stále zhoršovaly, ho odoperovali a dědeček se pak v plné duševní síle dožil 96 let. Byl to člověk plný lásky a pochopení, které rozdával všem okolo. Odešla mi i druhá babička, která se o mne hodně starala. Vzpomínám na ni skoro pokaždé, když stojím u vaření. Ona mně naučila mnoho, kromě jiného i to, že jídlo uvařené s láskou předá své poselství dále. Nikdy jí nemohu dost poděkovat a oplatit veškerou péči, kterou nám dala. Dokud byl naživu můj druhý dědeček, nějak jsem s ním neuměla vycházet. Čím jsem starší, tím více vím proč. Naše povahy jsou příliš podobné a ani jeden z nás neuměl ustoupit. Ale odchod všech těchto mně blízkých byl - ač bolestivý - pochopitelný. Dožili se převážně vysokého věku a moji rodiče, kteří jsou již osmdesátnící, jdou naštěstí v jejich stopách.

Hůře se chápe odchod lidí, kteří zemřeli tak říkajíc předčasně. Bratranec, který měl něco málo přes čtyřicet. K němu jsem chodila pro útěchu v době puberty, kdy jsem měla pocit, že mně vlastní rodiče nechápou, že mně nemají rádi, že snad ani nejsem jejich. Jirka pomohl, poradil nebo jen vyslechl. Chybí mi moc. Dnes bych často potřebovala opět poradit - tentokrát coby rodič puberťáka.

Synovec, který se narodil, když mi bylo 16. Bylo to takové moje "zkušební dítě". Starala jsem se o něho hodně a náš vzájemný vztah byl velice silný. Odešel měsíc před svými 20 narozeninami. Jak by jakýkoliv vnější projev mohl vyjádřit moji lásku k němu? Moji bolest, ztrátu, smutek, který dodnes cítím. Od jeho smrti uplynulo 5 let a já se pořád ptám proč.

Den po jeho smrti jsem ztratila své třetí dítě. Kdyby se bylo narodilo, bylo by mu v těchto dnech 5 let. Navždycky mi bude chybět k úplnosti naší rodiny.

Dušičky - památka zesnulých. Den, kdy vzpomínáme těch, kteří nás opustili. Nevím, proč slavit tento svátek. Neslavím ho, protože já na své blízké myslím skoro denně. Snažím se na ně myslet více s láskou, než se smutkem. A ti, na kterých mi záleží, to ví. A ani na to nepotřebuji kupovat nejdražší věnce, které květinářství nabízí.