Porod - má noční můra

Můj porod probíhal zcela jinak.

Zoufale jsem se ho celé těhotenství bála a četla v knihách s fotodokumentací a taky si to nechala popsat od kamarádek. Výsledkem toho byla myšlenka: "Pane Bože, co teď!"

Otěhotnět jsem se snažila několik let a když zaznělo z úst mé lékařky: "Bohužel, je to špatné", nejprve jsem se zhroutila, ale nakonec jsem na tom začala hledat něco pozitivního. Budou peníze, začnu chodit do školy, budeme s manželem cestovat a budeme žít jen sami pro sebe.........a.......umřeme sami. Po láskyplném dostávání se ze vzájemných depresí jsem otěhotněla. Co mohu říct? No...nečekala jsem to. Byla jsem v šoku. Asi tři měsíce jsem občas vyšilovala (jsem ještě mladá, to nemůžu zvládnout, co když se něco stane a nebudeme v pořádku...POROD!)

Od třetího měsíce jsme si s bříškem žili prima. Smířila jsem se s tím a představovala si, jak asi bude naše mimi vypadat. Z fotek od prvního ultrazvuku jsem se snažila podobu vykoukat, div jsem do nich nevypálila díru pohledem. Na posledním ultrazvuku mi řekli, že to bude chlapeček. Konečně vím, jak mu říkat.

Porodnici jsem vybírala, až jsem bohužel přebrala. Bála jsem se nemocničního prostředí a personálu, se kterým jsem neměla nikdy dobré zkušenosti. Švagrová mi poradila Neratovice. Sama byla zde již dvakrát absolutně spokojená. Já bohužel ne. Od určitého měsíce se počítalo s plánovaným porodem císařským řezem. Hned na prvním monitoru mě jedna sestra začala ubezpečovat, že císař je absolutní nesmysl, že porodník asi neví, že čtyřkilové dítě mohu porodit i s úzkou pánví a moji výškou 161cm. "Pokud budu sloužit já maminko, uvidíte, že to odrodíte normálně." Dostala jsem doslova panický strach. Strach z toho, že mě budou nutit dělat věci jinak než jak jsem si je spolu s porodníkem naplánovala. Bohužel, osud tomu chtěl a vše bylo jinak......A já nikdy, nikdy nevzpomenu na porod s úsměvem a milou vzpomínkou.

Moji největší oporou na světě je můj muž. Miluje mě skutečně takovou, jaká jsem.

Každý poslíček (moc jich nebylo) mě děsil a myšlenka na sestru, která by mi snad s velkou radostí porod vyvolala ještě víc. Monitor co monitor byly potíže. Poslední byl tak špatný, že si mě už v porodnici nechali s tím, že miminko může umřít. "Hned ráno vám uděláme vyšetření na průtoky a uvidíme co se dá dělat." Věřila jsem jim, má "oblíbenkyně" měla volno a já se jim slepě svěřila. Ráno jsem se vrchní ptala, zda smím snídat a ona, že jistě. Co půl hodiny jsem se ptala na sesterně, zda na mě nezapomněla, měla jsem jít v sedm. "Jistě že ne, maminko," kolikrát odsekla sestra. Kolem poledne jsem si uvědomila, že jsem strachy zapomněla na miminko. Ještě se nepohnulo. Šla jsem na sesternu a zeptala se, co dál, a že se maličké nehýbe. "Ale no tak, maminko..." řečeno stylem ty husičko hloupá... Volal manžel, vylíčila jsem mu svůj strach a také to, že se jaksi nic neděje, ale peníze na mé posteli, u které mimochodem byla jen uklízečka a paní s jídlem, naskakují. Manžel na nic nečekal a přijel. Zaťukal na sesterně a slušně se zeptal, co bude s tím vyšetřením, proč mi neudělali monitor, když necítím pohyby. "Ale vaše paní nás na nic neupozornila." To byla poslední kapka. Koukala jsem jako blázen. Bylo po sedmé večer a manžel zvýšil hlas. Jedna sestra mi letmo sáhla na břicho, ale jen tak lehoulince, skoro se ho nedotkla a sdělila mi, že se dítě hýbe. Upozornila jsem ji, že jsem devět měsíců těhotná a že sakra poznám, když se hýbe nebo naopak. Odešla bez jediného slova, druhá sestra na otázku manžela, co bude s vyšetřením: "Jé je, maminko, my na vás dočista zapomněli." Nezmohla jsem se na nic, manžel ano a tak sestra odhopkala k telefonu a zavolala doktora. Během minuty kolem mě nějaký prošel, jedl čokoládovou tyčinku a šel ke schodům. "No tak maminko, to byl on, následujte ho." Zapomněla jsem říct, že jsem vypadala, jak když čekám trojčata, takže jít dvě patra po schodech mě velice vysilovalo. Přes břicho jsem si neviděla, ale šla jsem. V potemnělé chodbě jsem naslouchala, odkud uslyším nějaký zvuk, ordinaci jsem nakonec našla. Doktor seděl a cpal se. Lehla jsem si, totálně udýchaná, hotová. Během minuty, ani ne, to odložil, zahodil papírek do koše a otočen k počítači zahuhňal: "Hotovo." Na mou otázku, jak to vypadá, odpověděl: "Dobrý." A jinak? Proč se nehýbe? "Nevím." Otočila jsem se a odcházela. "Momentálně má čtyři a půl kila." Byla jsem v šoku. Šla jsem chodbou zpět ke schodišti a litovala, že manžel jel domů. Doktor mě předběhl a klíčem si přivolal služební výtah. Já šlapala dvě patra nahoru. Vzala telefon a volala manželovi, že máme obří dítě. Propadala jsem panice a zoufalství. To byl pátek. V sobotu se mi udělalo zle. Neslyšela jsem, viděla dvojmo. Položili mě do postele, napíchali injekce a opět nikdo až do večera nepřišel. Jen jsem ležela a přemýšlela, jak se zeptat a koho, co se stalo, proč má mé dítě špatné ozvy a proč se nic neděje. V sobotu večer se monitor přetáčel třikrát. Adámkovo srdce zlobilo, víc a víc. Nikdo nic nedělal. Večer jsem se ptala sestry co dál, přijali mě přeci, že mému miminko jde o život. Pokrčila rameny. Byla jsem nešťastná a i teď, když to píšu, prostě brečím. Strachy a hrůzou, která mě pak čekala. V neděli večer přišla sestra, abych šla na monitor. Oznámila jsem jim, že nehodlám večeřet a ani dál jíst, ať okamžitě zavolají mému porodníkovi (chudák, byl na dovolené) a sdělí mu, co se tu děje. Zná mě, ví že nejsem hysterka. Ráno mě pan primář oznámil, že mě tedy v jedenáct vezmou na sál. Konečně, všechno bude v pořádku. I přes to, že se jednalo o operativní porod, manžel byl přítomen. Nechali ho stát kousek od primáře, takže viděl vše. Ustál to krásně, byl v pořádku i přes to, že při porodu omdlela sestra. Byl lehce nervózní, ale syn nešel ven. Najednou šlo o čas, lékaři mezi sebou přestávali mluvit a nakonec se po sobě jen koukali. I přes to, že jsem měla epidurál, bolest na hrudníku donutila mé tělo dýchat jako u klasického porodu. Tlak na hrudi byl nesnesitelný, přišla nějaká nová sestra a jen jí řekli: "Rychle, tlačte!" Ona přiskočila a zmáčkla mi hrudník tak, že jsem myslela, že umírám. "Máte kluka, obřího kluka!" slyšela jsem je, ale Adámka ne. Zvracela jsem a nakonec omdlela. Probrala jsem se na pokoji. Manžel plakal a děkoval mi. Sdělili nám váhu 4640g a 54cm. Po hodině a kousek manžel poslal všem sms a zavolal. Bohužel, ne všechno, co nám řekli, byla pravda. Syn vůbec nebyl v pořádku a ještě za mnou přišli lékaři a plácali se po zádech: "No,začít o dvacet minut později, byl by mrtvý. Zvládli jsme to, že?" Neměla jsem sílu upomenout je, že jsem si porod vlastně vydupala.

Vyšetřili mě, zda nemám zlámaná žebra. Nemohla jsem pořádně dýchat ještě tři týdny. Malého jsem neviděla a čekala jsem, až mi ho přinesou. Bohužel jsem se ho nedočkala. Druhý den ráno mi pomohla sestra vstát, osprchovat se a převléknout. Miminko dovezeme za pět minut. Hodina, dvě, tři... Ve čtvrt na dvě mi dětská lékařka, která byla mimochodem velice ochotná, přišla říct, že se maličkému nedaří tak, jak by si přáli. V bříšku byl téměř oběšený na pupeční šňůře a bohužel to vypadá na vrozenou vadu srdce a plic. Upozornila jsem je, že sama mám tachykardii, že je to napsané v mé průkazce, ale prý to s tím nesouvisí. Jede pro něho záchranka z Prahy a odveze ho na specializované pracoviště JIRP na Karlově. Chtěla jsem křičet, začala jsem vstávat: "Musím ho vidět", ale prý nesmím chodit. "No tak dobře, přijedeme pro vás vozíkem." Ale nemohla jsem si se sešitým břichem dobře sednout. Nadechla jsem se a šla ke dveřím. Připadala jsem si, jako když na sebe koukám v nějakém televizním filmu. Bohužel...nebyla to komedie. Viděla jsem ho, byl obrovský, v plence a občas měl křeče. Sestra mi přišla vynadat, ať si jdu lehnout. I přímluva dětské lékařky nezabrala. Šla jsem a tak mi malého přivezli ukázat v monstru - inkubátoru na lůžku. Byl napojen na všechno možné, byl jen v plence a oči měl zavázané gázou. Mlčel a já brečela. Sestra zavelela: "Rozlučte se." a já řekla jen: "Čauky.".............Nějak nemůžu psát.

No...a tak mi Adámek odjel, manžel, který se řítil za námi, aby ho ještě viděl, se ale se svým synem minul na železničním přejezdu.

Zkrátím to:

Na JIRPu ležel Adámek 14 dní a týden se mnou. I následné komplikace, Vojtova metoda, chirurgie se zarostlými nehýtky na nohou...to vše vyvrcholilo v lednu, kdy bylo Adámkovi půl roku. Složila jsem se. Nemohla jsem mluvit, pořád jsem jen brečela a nevěděla, jestli vlastně své dítě miluji. Čekala jsem tu euforickou zamilovanost, to štěstí a ono nepřicházelo i přes to, že syn je zdráv (pouze má sklon k epilepsii a křečím - ještě jsme je díky Bohu neměli). Začala jsem uvažovat o sebevraždě a najednou mi to přišlo jako jediné správné východisko. Musela jsem anonymně kontaktovat psychologa a ten mi moc pomohl. Popovídat si o tom s někým, byť mailem...pomohlo to.

Své dítě bezmezně miluji i když občas mám pocit, že z jeho nápadů a zlobení zešílím, ale on mi to pak milionkrát krásněji oplácí.

Toužím po milé vzpomínce na porod a doufám, modlím se, že se s dalším miminkem dostaví.