Partner workholik

Tabakizmus jsme jaksi tolerovali, nadměrné požívání alkoholu již o něco míň, zvláště, pokud by tím požívajícím měl být někdo z našich blízkých životních souputníků. Tvrdé drogy jsme měli spojené se zahnívajícím kapitalismem, a lysohlávky byly prostě nějaké hnusné prašivky. Příběh lakotného školníka, který po dětech dopíjel do škol dodávané mléčné svačinky, lze v tom kontextu považovat pouze za mile neškodné rozšíření spektra závislostí (i když se postupně propil na denní dávku cca šesti litrů a o prázdninách trpěl jak zvíře!).

Čas ale oponou trhnul a zpoza ní se na nás vyřítila pořádná horda loupeživých závislostí. Od drog, přes gamblerství, až po zdánlivě nevinnou, leč jaksi až příliš extrémní pracovní angažovanost. Vžil se pro ni jistě libozvučný termín "workholizmus". Pokud máte náhodou dojem, že na pracovní angažovanosti nemůže být přece nic škodlivého, pak bych vám přál prožít si s takovým pracovně angažovaným nadělením třeba jen pár týdnů života…

Práce nemá nožičky?

Možná je také znáte. Ty "pohodáře", proplouvající profesním životem s přesvědčením, že "práce nemá nožičky", a tudíž nám nikam neuteče. Jejich pohoda však bývá dost draze vykoupena, když už ničím jiným, tak alespoň zoufalým kvílením kolegů a nadřízených. Workholik stojí kdesi na opačném konci pomyslného spektra. Nejenže jeho práce "nožičky má", ale ke všemu ještě nehezky rychlé.

Navíc workholik dobře ví, jak nenahraditelný je. Nikdo jiný by ty úkoly nezvládl. A pokud ano, tak by mu ve všem udělal jen neskutečný zmatek. Jeho heslem je "udělej si sám". Nejpozději ihned a čím víc, tím lépe! S prací má spojenu dost zvláštní směsici pocitů. Od libosti na straně jedné (to, když se jí může věnovat), až po sžírající úzkost ve chvíli, kdy se jí z nějakých důvodů musí třeba jen na chvilku vzdát. Tyhle nepříjemné pocity si v ničem příliš nezadají s abstinenčními příznaky drogově závislých. Podobně jako oni má nutkání si alespoň trochu "šlehnout". I proto se z dovolené (pokud si ji už vůbec vybírá) musí nejpozději po pár dnech do práce vrátit, a dopřát si tak svou dávku. Stejně tak o víkendech či delších než jednodenních svátcích.

Zvláštní zdanění

Naši drazí (někdy opravdu velice drazí) politici se již hezkou řádku let přou, jak správně nastavit daňový systém. Zda rovnou daň rovnou nebo raději zatím přece jen mírně progresivní, tedy tu, co zdánlivě podporuje principy solidarity ve společnosti. Ač zrovna peníze nebývají u workholiků zpravidla tou hlavní motivací, přesto je na místě zmínit, že jejich práce podléhá prakticky vždy zvláštnímu zdanění. Na "oltář vlasti" se tak dostává nejen vlastní podlomené zdraví, ale i rozpadající se manželství a smutnící děti, znající svého milovaného rodiče pomalu již jen ze zašlých fotografií. Není čas na přátele, na koníčky, stejně jako na vyléčení chřipky, i ten třetí infarkt kdyby tak šel nějak přechodit!

Kudy, kudy cestička…?

Když už je řeč o infarktu, tak právě on může představovat jistou naději. V něčem jsou totiž workholici poměrně dost podobní třeba alkoholikům. Ti také dlouho vzdorují léčbě a domnívají se, že mají vše pod kontrolou. Teprve ve chvíli, kdy jim hrozí fraktura propitých a tím i ztvrdlých jater, začínají zvažovat, zda by neměli alespoň ubrat. S workholiky je pořízení často ještě složitější. Jejich závislost je přece svým - pravda dost nešťastným - způsobem dokonce společensky žádoucí. Komu by měla jejich pracovitost vadit? Kdyby jen byla manželka kapku tolerantnější, děti méně společnost tatíčka vyžadující, pak by žádný problém nevznikl. Natož, aby jej bylo třeba léčit.

Prosby a hrozby většinou nezabírají, pokud ano, tak jen na samém počátku rozvoje dané závislosti. I případná ultimáta je dobré pečlivě zvážit. V každém správném ultimátu je vždy obsažena i hrozba sankce; když neuspějeme s požadavkem, tak bychom měli onu hrozbu také splnit. Jinak budeme trochu za kašpary! Někdy pomůže opravdu snad jen onen infarkt. Pokud je jen slabý a pokud workholika sklátí v pravou chvíli, pak může být doslova požehnáním. Zvláště, když je náš "pracant" zároveň tak trochu hypochondr. Jinak totiž hrozí, že si i na JIPku nechá přinést alespoň notebook…

Substituční drogy

Již docent Skála, světově uznávaný nestor našich alkoholologů, dobře věděl, jak nutné je nahradit v rámci léčby drogu drogou. Pokud možno drogou méně škodlivou. A tak -s odpuštěním téměř jak nadmuté kozy - honil své milované alkoholiky po atletické dráze téměř do úmoru. Teprve potom si dokázalo jejich tělo samo vytvářet tzv. endorfiny, tedy látky téměř totožné s těmi, které vedou k alkoholové euforii. Zároveň prosazoval tvrdě i léčbu režimovou. Tedy striktní řád a pořádek. To vše opíral o poznání, že existují osobnosti se sklonem k závislosti, a tudíž i v léčbě jde jen o náhradu jedné závislosti jinou. Jeho systém byl poměrně úspěšný. I když je dost sporné, zda je snazší mít doma zdatného pijana či pobíhajícího pedanta... Také pro ostatní drogy existují některé syntetické náhražky. Ať již půjde o Metadon či Subbutex. Pravda, zrovna ten se odborníkům jaksi vymknul - možná je o něco méně škodlivý, zato ale snadno dostupný a naše drogová scéna na něj začala před časem statečně přecházet. Neméně obtížné bude jistě i hledání náhradní drogy pro workoholika. Nesporně by mělo jít o nějakou aktivitu, která pro něj bude přinejmenším stejně lákavá, jako jeho práce. Poznávací, činorodostí naplněná dovolená je jistě lepší volbou než dvoutýdenní převalování se z jednoho boku na druhý na břehu Středozemního moře. Někdy pomůže aktivní hobby; pamatuji dokonce obětavou manželku workoholika, která mu tak dlouho tvrdila, že by se snáz smířila s tím, kdyby si našel nějakou milenku, až si ji našel! Nejen to, on se doma i pochlubil a čekal snad pochvalu. Tu mu sice jeho drahá žena nedala, tichý souhlas se zálety a jejich toleranci však ano. Měl štěstí - i jeho milenka byla poměrně nenáročná a respektovala, že půjde pouze o vztah na přilepšenou. Pár týdnů probíhalo vše k jeho spokojenosti. Až do chvíle, kdy se mu zastesklo po skutečné droze. Několik dalších měsíců pak doma hlásil, že jde za přítelkyní, jí sdělil, že musí být s rodinou, a rázem měl poklidný víkend, který mohl nerušeně věnovat své skutečné lásce - tedy práci!

Buď léčba nebo…

Statečné generace recidivujících alkoholiků nás snad již navždy zbavily naivní představy, že závislost lze řešit láskou a poskytováním teplých večeří. Jsou chvíle, kdy nezbývá než jasné ultimátum - léčba nebo rozchod. Což lze někdy aplikovat i v případech závislosti na práci. V rámci korektnosti je však třeba dodat, že není závislost jako závislost. Pokud si dá někdo jednou týdně malé pivko po svátečním obědě a nevyvádí po něm jak utržený ze řetězu, nebude asi fér nazývat jej alkoholikem. Pokud si nějak odkroutíme svých 8 hodin denně v práci, pak by nás naše drahá taky neměla nutit do léčení. Byť by byla mnohem raději, kdybychom i těch 8 hodin strávili s ní. Workholizmem není ani zvýšené pracovní úsilí v okamžiku, kdy nám bez něj hrozí ztráta zaměstnání. Nebo nárazová práce, po jejímž dokončení si docela rádi "odfrkneme". Pro diagnózu workholizmus je podstatné, že člověk se nadměrně věnuje pracovním činnostem, i když se mu kvůli tomu bortí některá z významných oblastí jeho života (rodina, zdraví…). A navíc - práce je pro něj spojena s pocity značné libosti, zatímco již krátké volno v něm vyvolává regulérní abstinenční příznaky.

Článek je z lednového čísla časopisu Máma a já. Obsah čísla najdete zde.

Získejte předplatné i dárek z MÁMA a já! Objednejte si v období od 28. prosince 2007 do 27.ledna 2008 na jeden rok předplatné časopisu MÁMA a já a získejte automaticky dáreček - sadu 12 barevných lžiček pro nejmenší děti od The first years. Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.