Příběh možná spíš pro muže, aneb jak se nezbláznit z STK

Poté, co jsme s manželem „spucovali“ manželova tatínka, že se vůbec nestará o auto a debata zamířila na STK, jsem vyřkla tu větu: "Technickou děláme vždycky sudý rok, co se syn narodil." Chvíle ticha – vždyť je sudý rok a konec února (syn se narodil na začátku února). Ticho houstne, až já vyběhnu pro papíry od auta. A je to, STK propadlá před 14 dny. Honem něco musíme udělat, hrůza z toho, že nás někdo chytí a budeme platit pokutu atd. Přitom doteď jsme jezdili nevědomky a v klidu bez STK.

Juknu na net, třeba někde dělaj technickou v neděli. OK, manžel souhlasí. Vůbec nás v tu chvíli nenapadlo volat našeho „servisáka“ na auto. Našla jsem, hurá do vozu i s dětma a jedem na technickou. Přeci se o naše autíčko pořád tak svědomitě staráme, vůbec by nás nenapadlo, že bude nějaký problém.

Dorazili jsme na STK, první na řadě emise. Malá se mi probouzí v autě a řve jak tur, do toho začne řvát i ten starší, že jsme ho nechali zavřenýho v autě. Normálka. Emise se měří a mezitím já na psacím stole toho hodného pána přebaluju pokakanou Míšu. Smějeme se společně. Pán nám líčí, jak se staral o děti sám, protože manželka byla vážně nemocná. Historky s dětmi se tu jen míhají. Konec dobrý, emise máme. Platíme penízky a jdeme dál.

Technická začíná. Já už s prudérními dítky čekám v „čekárně“ a diskutujeme s paní, která bere platby. Dáváme si čokoládu z automatu na pití a čekáme. Po první půl hodince začínám být nervózní, jsme pozvaní k našim na oběd a syn už tu řádí, že má hlad a chce k babičce. Blbej nápad, říkám si, nejdřív mě měl mužskej s dětma hodit k našim na ten oběd, mě už taky kručí v břiše. Míša je spokojená, prso má mamka pořád s sebou.

Po dalších nekonečných minutách přichází pán, co nám proklepává auto. Hledá něco v příručkách. A pak to přichází. Manžel naštvaný, pán kroutí hlavou a je to, asi nějaký problém. Na našem autě je nečitelné číslo označení typu motoru. Pro pána nejzávažnější problém, kvůli kterému nám dává technickou na 30 dnů, a že to číslo musíme nechat přerazit. Pán byl vůbec nějakej divnej, vadil mu i odřenej nárazník, jak jsem v jediné vánici za tuhle zimu žuchla do lampy, protože mi to ujelo.

Tak nic, platíme za technickou a odjíždíme spokojeně a s čistým svědomím, že teď si nás můžou policajti zastavit. Bohužel, nevíme, co nás ještě čeká. Tak hurá v pondělí na úřad, musíme přeci nechat vyrazit to nové číslo motoru.

Všechno nejde jen tak, leda, když stát chce něco zaplatit, to je pak rychlost. Zjišťujeme, že musíme mít potvrzení od autorizovaného dovozce, že motor, který v autě máme, jsme si tam nenamontovali sami. Myslím sice, že to je víc než patrné, že je tam už od výroby a že není třeba z Favorita, ale budiž. Sháníme potvrzení. "Poté, co budete mít potvrzení", říká pán z úřadu, "můžete přijít a my se Vám ve lhůtě 30 dnů vyjádříme, jestli to číslo můžete nechat vyrazit." AHA 30 dnů – to už budeme bez technické….

No, nebudu to prodlužovat. Dnes ve 21. století jsme obdrželi potvrzení o „původu“ našeho motoru mailem. Manžel opět běží na úřad. Teď po měsíci už jiný pán bazíruje na originálu, jinak se prý s manželem nehodlá bavit. Takže musíme opět na servis a chtít originál, všichni, komu to vyprávíme, kroutí hlavou a ťukají si na čelo.

Takže k závěru. Je to už skoro dva měsíce, my jsme bez STK, auto stojí před domem. Nejezdíme díky číslu označení typu motoru a nemůžeme vůbec nic – teď na jaře, kdy manžel na zahrádce potřebuje udělat tolik práce. Vždycky, když jdeme po ulici a vidíme vraky, jak se honí po ulicích, tak manžel nadskakuje a křičí: "A kde vzal tenhle technickou a tenhle a tenhle…"

Nejspíše by tento problém vůbec nevznikl, kdyby na palubní desce vozu při té nešťastné prohlídce zůstala ležet nějaká bankovka. Asi…. Nebo ne, nevím, co si o tom mám myslet. Jen, že máme opravdu tak závažnou závadu na voze, že nemůžeme jezdit, přeci s nečitelným označením typu motoru ohrožujeme další účastníky silničního provozu, nejspíš. Třeba by na ně ten náš „neoznačený“ motor vyskočil a někoho by při tom zabil, asi.

No nic, tak dál čekáme na vyjádření úřadů, snaaaad už to bude. A pak si oddychneme.

Jen, kam jsem chtěla dojít, výborné podhoubí pro korupci, že ? Jen škoda, že ani já ani manžel s takovým postupem nesouhlasíme a neuplácíme, potom se nemůžeme ovšem divit, že koukáme na naše auto z okna a máme smůlu. Je zajímavé si vyzkoušet, jaké to je bez vozu, když je na něj člověk zvyklý. Dá se to zvládnout, i s těma dvěma dětma, jen některé výlety jsou finančně náročnější než tím vozem a člověk s sebou nemůže pro jistotu tahat celou miminkovskou garderóbu jako vždycky. Chtěli jsme k babičce na Slovensko, jet jí pomoci s vinohradem. Pojede jen mužskej, protože za vlak bychom dali balík. No nic, snad už se dočkáme a bude to.

Tak STK zdar a všem, kteří nemají vozidlo a nejsou na něm závislí, přeji hodně zdarů a ať jsou rádi, že nepatří mezi závisláky na autech.