Rodiče jsou vždycky hrozní

Já osobně jsem ve školním věku dostala k Vánocům svého prvního domácího mazlíčka.

Byl to pes, jmenoval se Míša a vychovat ho mi někdy připadalo jako nadlidský výkon. Naučit ho, že na záchod musí chodit ven, že nesmí kousat do všeho, co najde, a že jsou prostě místa, kam nesmí, bylo opravdu těžké. Jak vás ale potěší, když se vám to po té namáhavé práci, po tolika rozkousaných botách, po nesčetném uklízení jeho výkalů, omlouvání se vašim sousedům a slibování, že tato zardoušená slepice byla opravdu poslední, podaří. V tu chvíli jsem pochopila, jak se musí asi rodiče cítit, když se jim takto povede vychovat své vlastní dítě.

Nejsou pyšní jen na svého potomka, ale i na sebe! Vždyť, co všechno museli vytrpět, než toho dosáhli? Bohužel však není pravidlem, že ten, kdo vychovává, uspěje. Vlastně mám pocit, že většinou se to jaksi zvrtne, nepovede ... V tu chvíli si pokládáme otázku: Kde se stala chyba? A je snad chyba na straně vychovatele či vychovaného? Nebo spíš nevychovaného? Podle mého názoru se dá vychovat každý, musíme mu však ukázat cíl, na kterém mu bude opravdu záležet.

Moji rodiče to v mém útlém věku vyřešili skvěle. Jestliže jsem totiž provedla něco, co jim nebylo zrovna po chuti, nesměla jsem se dívat na Večerníček. Tento trest jsem k smrti nenáviděla, ale když na to zpětně vzpomínám, byl to ten nejlepší trest, jaký mi mohli dát. Já jsem se totiž skutečně snažila poslouchat a chovat se tak, jak si přejí. Jenže tím jejich bezchybná výchova asi končí. Zákaz Večerníčku bylo totiž asi to jediné, na čem se shodli. Myslím, že tuto zkušenost máme snad všichni, kdy přijdeme za mámou a zeptáme se: „Můžu jít ven?“ a ona jen odpoví: „Zeptej se táty!“ Jdete za ním a on vám řekne to samé, a tak mezi nimi chodíte sem tam a nakonec to vzdáte. Buďto zůstanete doma, anebo to prostě risknete a jdete ven. Myslím, že oba rodiče by se měli domluvit, co dítě smí a co ne, jinak se totiž může stát, že se jich přestane na cokoli ptát. A ten poslední, ale zásadní problém byla výbušnost mého otce. Měl totiž ve zvyku nedávat najevo svou zlost a můj průšvih tak nějak přejít. Takže jakmile jsem rozbila okno, dostala důtku třídního učitele anebo udělala mnoho jiných velkých prohřešků, řekl jen: „Jsi po mně!“ a dál se tím nijak nezabýval.

Jakmile jsem však rozbila talíř, můj otec vybouchl a bylo zle. Jenže řekněte: Co si z toho asi takové dítě může vzít? Ty velké věci bude dělat pořád a na ty talíře si bude dávat hodně velký pozor. Proto si myslím, že tresty k výchově patří, musí být ale přiměřené tomu, co dítě provedlo, měl by to být zákaz něčeho, co má velmi rádo, pak si z toho totiž vezme nějaké ponaučení.

Neměly by být ale tělesné! Je pravda, že udržet se je někdy opravdu těžké, ale myslím, že dítě si z takového trestu nevezme žádné ponaučení, nýbrž se bude cítit ukřivděné a hlavně ... Časem si na to zvykne!

Autorka je studentka SŠ