Dítě? Dříve jen majetek, dnes rovnoprávná bytost!

Na sklonku 18. a 19. století byla rodina silnou ekonomickou jednotkou a citová složka výchovy dětí byla spíše v pozadí. I mezi manželi nehrály emoce tak silnou roli jako dnes. Aby rodina fungovala, nebylo třeba budovat silné citové pouto. Rodiče dětem zpívali, vyprávěli jim pohádky, ale stále se tradovalo úsloví, že „vychování tvrdé dělá děti zdravé“. Karolína Světlá o tom napsala: „Jak přišla návštěva, již děti musely couvnouti do pokoje jim určeného, aniž se směly bez dovolení jinak hnouti. Bylať běžná zásada, že rodiče nemají dětem svým svou lásku k nim ukázati…“ Středem, cílem výchovných zájmů byli především chlapci, kteří měli být vychováváni přísně a důsledně. Neznamenalo to, že by dívky měly zůstat „ladem“, i ony neměly být „zkaženy přílišnou dobrotou“. V kontrastu s protežováním mužských potomků pak jsou dobové obrázky, na kterých vidíme malé chlapečky oblečené do dívčích šatů a s dlouhými načesanými vlásky.

Rodiče tehdy věřili, že „metla vyhání děti z pekla“, a tak děti často bili – pohlavkovali je, tloukli je vařečkou, proutkem, řemenem nebo skutečnou metlou. Děti také často stávaly v koutě, klekávaly na hrachu či trávily čas trestu zavřené ve tmavé místnosti. Rodiče své děti vedli ke strachu; děti se bály Boha a jeho trestu, bubáka a svého otce, který v rodině často plnil funkci exekutora. Po návratu z pole nebo ze chléva si vyslechl, čím se děti provinily, a přísně je potrestal. V té době děti také svým rodičům vykaly.

Děti často žily v bídě a ve špíně. Pravidelné sobotní koupání, kdy matka ohřála velký kotel vody, který pak musel stačit celé rodině, korespondovalo s tím, že tehdejší literatura dávala rodičům „za příklad“ výchovu založenou na hmotném nedostatku a bídě. V knize Ze života děvčátka autorky Magdy Bílé se dočteme: „…tenkráte, když u nás v rodině mřelo jedno hezounké vyhýčkané děťátko, sotva druhé se narodilo, takže jsme bývaly vždycky jen tři – vyrůstala nepěstovaná robátka dělnických maminek u nás v horách v roubených dřevěných chaloupkách, na zimu obložených klestím. Opuštěna matkami často na plných šestnáct hodin denně, hlídána starými babičkami, které jim bezzubými dásněmi žvýkaly kůrčičky chleba do ‚cumle‘.“ Nevím, jestli se z té doby traduje rčení, že „chudoba cti netratí“, ale z dobových lékařských knih je patrno, že děti, které vyrůstaly v podobných podmínkách, měly často plicní tuberkulózu a umíraly již v raném věku.

Sirotci a „parchanti“

Děti předminulého století, které žily v rodinách, na tom z našeho dnešního pohledu nebyly nejlépe, ale děti nemanželské, osiřelé a odložené čekal opravdu tvrdý osud.

V letech 1831–1840 se v Čechách z 1 000 porodů narodilo 140 nemanželských dětí. Často šlo o děti, které otce měly, jen se jejich rodiče nemohli vzít, protože snoubenci nedostali souhlas od vrchnosti. Aby byl sňatek vůbec povolen, musel mít ženich osvědčení o schopnosti vydělávat s udáním výše výdělku, potvrzení o bydlišti, farář mu musel potvrdit, že prošel náboženskou výukou. Proto se některé děti narodily dříve, než se jejich rodiče mohli nechat oddat; takové děti pak bývaly legitimovány. Nemanželské děti, které vyrůstaly s „puncem“ plodu hříšného svazku, měly často doslova zkažený život. Nedostaly se na studia či do učení; tolerantnější přístup k nemanželským dětem mívali lidé z dělnického prostředí, kde se tyto „nehody“ udály poměrně často.

Děti také často umíraly již v raném věku; důvodem nebyla jen špatná hygiena, ale nedostatečná lékařská péče. Zejména nakažlivé nemoci byly velkým postrachem, mezi lety 1796 a 1802 zemřelo v Čechách 106 400 lidí na černé neštovice. Dětská úmrtnost se snižovala jen pomalu; napomohl pokrok v péči o těhotné ženy a rodičky i o kojence.

Sirotci a nalezenci, zejména ti bezprizorní, ke kterým se nikdo „nepřihlásil“, končili v sirotčincích. Často se tam dostávali „šupem“, odvedl je četník. Neputovali sami, od malinka byli ve společnosti tuláků a poběhlic, a tento život na ně někdy čekal i po opuštění sirotčince. V sirotčinci se mohli vyučit, sice tam neměli lehký život, ale aspoň jakési zázemí. Někteří sirotci a nalezenci ale časem skončili na ulici. Asi není náhoda, že s postupným rozvojem školství a se zájmem pedagogů o opravdu malé děti se časem proměnil i postoj společnosti k dětem. Dnes by nás již nenapadlo nechat děti po dlouhé hodiny zavřené doma, ale pro naše předky to byla běžná praxe.

Literatura: Milena Lenderová, Karel Rýdl: Radostné dětství? (Dítě v Čechách 19. století), Paseka 2006.