Hraju si a nezlobím

I v mateřských školách byla hra ještě nedávno „popelkou“. Je to zvláštní, do školky přece chodí malé děti a tak by v ní hra měla mít své čestné místo, ale v dobách, kdy se výchovná a vzdělávací činnost musela přesně plánovat a učitelky musely mít činnosti rozvržené doslova na minuty, si i během času vymezeného volným hrám někde děti hrály podle pokynů učitelek. A někde – naštěstí opravdu jen málokde – to tak trochu zůstalo.

Volná hra by dítě měla především těšit, dítě by z ní mělo mít radost. „Podívejte se, jakou jsem postavil velikou věž, budete v ní bydlet, paní učitelko?“ zavolá dítě, které si staví z kostek a právě se mu povedlo něco, nač je patřičně hrdé. Věž sice možná trochu „kulhá“ a je nakřivo, ale dětské radosti nic nechybí, je absolutní. Dítě bylo také zaujaté, soustředilo se na to, co právě dělalo, a ani kamarádi, kteří kolem něj běhali a hráli si na divokou džungli, ho nemohli vytrhnout. Samo přišlo na to, co chce udělat, a když narazilo na potíže, dokázalo je vlastními silami překonat, vyřešit dílčí problémy a ještě do výtvoru otisknout stopy své vlastní fantazie. Kdyby to nebyla volná hra ve smyslu, v jakém ji chápeme, možná by ta věž byla symetrická, barevné kostičky by se pravidelně střídaly a dítě by vědělo, že staví věž jen „jako“, že se do ní přece žádný člověk nevejde. A možná by mu ze samého úsilí, aby si hrálo „správně“, stékaly kapičky potu po čele.

Podle Jany Kovářové z rakovnické MŠ V Lukách je hra opravdu velmi významná. „Hra je nejpřirozenější, velmi důležitou činností dítěte předškolního věku. Dítě v ní realizuje své zkušenosti, potřeby, vyjadřuje v ní radost, uspokojení, popřípadě odreagovává napětí. Hra má tedy i terapeutický význam. Prostřednictvím hry se dítě navíc ‚učí‘ – rozvíjí své poznání, pohybové a sociální dovednosti, tvořivost, fantazii.“ Miloslava Nová z MŠ Sedmikráska v Benešově nad Černou hru chápe jako zcela přirozenou formu získávání poznatků, zkušeností, součástí života. „Prostřednictvím hry si dítě osahává svět kolem, ale i uvnitř sebe. Hra pomáhá dítěti porozumět sobě, světu, i těm druhým,“ vysvětluje.

Dětská hra má také významný společenský rozměr. I když si dítě hraje samo, vnímá, co se kolem děje, a ostatní děti se buď k němu chtějí přidat, nebo ho nechají, ať si hraje po svém. Pokud mu do hry začnou zasahovat tak, že se mu to nelíbí, dítě se začne bránit, případně hru přeruší a vrátí se k ní, až kolem bude klid. Děti si však také hrají společně. „Dětskou hru vnímám jako prostředek k společným interakcím a činnostem mezi dětmi navzájem a mezi dětmi a rodiči,“ vysvětluje psycholožka Lenka Krejčová. „Hra v životě dětí supluje práci, učí se při ní a modelují situace, které znají od dospělých, je to významný zdroj jejich rozvoje.“

Nerušit a respektovat

Do volné hry bychom měli zasahovat jen v opravdu nutných případech, třeba když se hra nějak „zvrtne“ a děti by si v zápalu hry mohly ublížit. Lenka Krejčová si myslí, že dospělí by měli zasáhnout, pokud je dítě vystaveno nebezpečí, nebo se chová nebezpečně vůči druhým. „V takových případech je určitě také vhodné přemýšlet o formě, jak dospělý zasáhne. Někdy je nutné intervenovat rychle a maximálně účinně, ale následně bych se vždy snažila dětem i nějak vysvětlit, proč některé věci nelze dělat.“ Miloslava Nová z MŠ Sedmikráska vysvětluje, že do dětské hry vstupuje i z jiných důvodů. „Zasahuji velmi málo, ale někdy ano – pokud chci volnou hru využít k získání či upevnění jejich znalostí, dovedností… V tu chvíli mě vlastně děti inspirují – k jejich hře se připojím. Jinak se snažím volnou hru dětí nerušit a respektovat.“ Zasáhnout, vstoupit můžeme jen tehdy, když to dětem nevadí. Je třeba provést to citlivě a jen na nezbytně nutnou dobu; volná hra se pak na chvíli stane hrou řízenou. Když ji opustíme, děti se pomalu vrátí ke svým původním záměrům, které jsou v tu chvíli pochopitelně bohatší o to, co jsme do hry vnesli.

Lenka Hájková z MŠ Janov říká, že do her zasahují i tehdy, pokud se jim zdá, že dítě nijak nerozvíjí. „Třeba když dítě jen mechanicky jezdí s autíčkem, tak se mu snažíme nabídnout možnosti, jak by mohlo hru rozvinout.“ Dítě, které je třeba unavené, něco ho trápí nebo jen prostě „vypnulo“, může ustrnout ve stereotypní činnosti. Pokud se jí zabývá jen krátce, nemá smysl se tím zvlášť zabývat, ale když vidíme, že je bezradné a nic ho nenapadá, měli bychom mu tímto způsobem pomoci.

Hračky a kamarádi

Hra podle psycholožky Lenky Krejčové podporuje rozvoj různých sociálních dovedností dětí, jejich samostatnosti, verbálního vyjadřování… Vždy ale záleží na tom, jak a s kým se hry hrají. Ve školce je to na první pohled jednoduché, dítě má „po ruce“ kamarády, které může do hry přizvat. Jednoduchost je ale jen zdánlivá, některým dětem chvíli trvá, než do své hry zapojí ostatní, jiné si nejraději ze všeho hrají samy a další zase do hry vezmou jen toho, kdo bude naprosto respektovat jejich nápady, a samy se nikdy nepřizpůsobí.

Přesto bychom neměli zůstat u rozvíjení individuální hry, ale snažit se, aby každé dítě mělo možnost připojit se ke skupince a užít si společnou hru. Podle Lenky Hájkové z MŠ Janov se při hře rozvíjí pocit sounáležitosti, dětské společenství, a na to nesmíme zapomenout. Skupina se během hry dokáže semknout a společně jít za svým cílem, děti se přirozeně učí spolupracovat, ale i brát ohled na druhé, přizpůsobovat se, usměrňovat své nápady a samy se učí pravidla společného soužití. Z tohoto hlediska jsou jednoznačně výhodnější skupiny, kde jsou děti různého věku. Toto uspořádání odpovídá skladbě společnosti a navíc se děti různého věku mohou vzájemně velmi obohatit. Fantazie tříletého „špunta“ propojená s cílevědomostí a promyšleným chováním dítěte, které jde za chvíli do školy, mohou společnou hru ohromně obohatit. Navíc pokud si šestileté dítě chce na chvíli pohrát, jako si hraje jeho o tři roky mladší bratříček, není to v heterogenně složené skupině nic divného. Nikdo se nad tím nepozastaví, nebudí to žádnou zvláštní pozornost, jako by tomu bylo v případě, kdy je dítě se samými předškoláky. Dítě se taky může na chvíli stát „pozorovatelem“, ze hry se odpojit a jen ji sledovat, a také to není tolik nápadné. Společná hra mladších a starších dětí má význam i pro rozvíjení sociálních vztahů, děti se přirozeně učí ohleduplnosti, pomáhají si, a starší děti se učí druhé vést a cítit jejich uznání.

A liší se nějak klukovské a holčičí hry? Podle Jany Kovářové rozdíly existují. „Chlapci mívají raději hry s velkými auty, kostkami, konstruují, děvčata upřednostňují hry s papírem, s modelínou, pokojíček. Není však výjimkou, aby si chlapci hráli v pokojíčku, ‚žehlili prádlo‘ a vařili.“ I Miloslava Nová pozoruje mezi chlapeckými a dívčími hrami určité rozdíly. „Kluci více opravují, hrají si s auty, holky tíhnou ke kuchyňce a panenkám. Ale určitě nezasahuji a neopravuji, pokud kluk vaří, vozí kočárek a holky si jezdí s auty. Svět už nějaký čas není takhle černobílý, role mužů a žen se prolínají a zcela přirozeně se tento stav odráží i ve hrách dětí.“ Dělení her podle pohlaví dítěte je do jisté míry umělé a vyvolává je společnost, která od malička děti vychovává tím, že pro ně vyrábí určité hračky. Lenka Krejčová vysvětluje: „Vychovatelé si jinak hrají s chlapečky a jinak s holčičkami, dávají jim najevo, že od nich očekávají něco jiného. Současně existuje spousta her, které se hrají zcela bez ohledu na rods.“ Vzhledem k tomu, že hra je základní lidskou potřebou, měla by v programu mateřské školy stát na čelním místě. Děti potřebují dostatek prostoru pro svou volnou hru, chtějí experimentovat, užít si vlastní nebo společnou zábavu a – prostě a jednoduše – si dosyta vyhrát.